ČAST | ČMKV | TVREGISTR | STIS výsledky: A, L, S, B, T, M, Z, E, H, J, C, P, K, U | METODIKAROZHODČÍ | ELO ST

Nově v menu RACKETSPORT odkaz na Akční nabídku tohoto obchodu. Děkujeme Vám za návštěvu, přízeň a aktivní používání portálu TT-SPORT. Svou podportu určenou pro další rozvoj portálu můžete vyjádřit také proklikem na reklamním banneru v levém pruhu. V případě jakýchkoliv dotazů nás neváhejte kontaktovat. Tým portálu TT-SPORT.cz.

Přihlášení / odhlášení

Podpořte Portál TT-SPORT

Přinášíme Vám další kapitolu z Psychologie sportu, především stolního tenisu. Dnes si počtete o OSVOJOVÁNÍ DOVEDNOSTÍ, SCHOPNOSTI.

Dimenze psychomotoriky jsou faktory síly, faktory zrychlení, faktory motorické rychlosti, faktory statické přesnosti, faktory koordinace pohybů, faktory flexibility.

8.1. PSYCHOMOTORICKÉ DOVEDNOSTI

Hlavní náplní tréninku je osvojování a zdokonalování pohybu úderů a kombinací, hry. Mluvíme o percepčně- motorickém učení. K tomu přistupuje ve stolním tenise i verbální.

RYCHLOSTNÍ SCHOPNOSTI

Acyklická rychlost je rychlost jednotlivého pohybu (jednorázový pohyb paží, nohou, částí těla)

Cyklická rychlost je rychlost frekvence pohybů (opakované pohyby s nejvyšší frekvencí)

Rychlost reakce, ve sportu rychlost lakomoce, kdy se uplatňuje jak rychlost reakce, tak jednotlivých pohybů a frekvence- přesný pohyb, změny směru

(Dále) dělíme rychlostní schopnosti:

Reakční schopnost - reakce na podnět

Realizační schopnost- realizace pohybu (snad tedy cyklická a acyklická)

Velkou roli hraje CNS- pohyblivostí nervových procesorů, rychlost střídání podráždění a útlumu. Jejich souhra podmiňuje součinnost svalů provádějících pohyb. Oba děje se musí střídat ve velmi krátkých časových intervalech.

KOORDINAČNÍ SCHOPNOSTI

Senzitivní období pro rozvoj koordinačních schopností je do 12. let. Mezi 4.-11. rokem bývá její vzestup lineární, mezi 12.-15. rokem se v důsledku změn tělesných proporcí projevuje nestabilita až pokles (u dívek již mezi 11.-13. rokem). Maxima je dosaženo mezi 18.-19. rokem, kdy je tělesná konstituce již dobudována a hormonální přeladění dokončeno. Většina koordinačních schopností kulminuje dříve, než je tomu u kondičních schopností.

Mezi koordinační schopnosti zahrnujeme lehce a účelně koordinovat vlastní pohyby, přizpůsobovat je měnícím se podmínkám. Provádět složitou pohybovou činnost a rychle si osvojovat nové pohyby. Koordinovat pohyby znamená i zbavovat se neracionálního napětí.

Nejlépe je začít pracovat na koordinačních obecnostech u dětí ve věku 6-8 let, kdy mají velmi dobrou plasticitu nervové soustavy- velmi rychle se učí novým dovednostem. Postupně u nich zvyšujeme složitost, řešíme změnu rytmu.

Jak funguje koordinace.

Nejdříve musíme vědět, kde je míček a pálka, vztah mezi nimi. Náš mozek musí být schopen vytvořit mapu zevního okolního prostoru pro naplánování nezbytného pohybu. Mapa pak musí být tlumočena mozkem, plán akce musí být rozložen do souboru podrobných instrukcí, které jsou dány svalům, aby se stahovaly ve správném pořadí. Během zahájení pohybu plánovacími částmi mozku se valí do mozku plynulé proudy informací ze všech nervových čidel ve svalech a kloubech o jejich pozici a stavu kontrakce. Celá tato informace musí být vyhodnocena a znovu předkládána ke zpětnému srovnání a aktualizaci mapou okolí a k provedení eventuálních úprav prováděcích pokynů, které pak mohou být nezbytné. Již první náš pohyb podráždí gravitační centrum těla. Všechny reflexní mechanismy k udržení rovnováhy musí být pod kontrolou, aby bylo jisté, že budou provedeny správné změny v napětí svalů nařízené naším mozkem, které umožní pohyb těla do úderu. To znamená, že základní napětí mnoha ostatních svalů musí být monitorováno a koordinováno.

Jakmile naše relativně jednoduchá pohybová dovednost dosáhne dokonalého provedení, mozek je tak dobře naprogramovaný, že žádné soustředění není třeba- premotorická mozková kůra (uložená v čelním mozkovém laloku) nám dá pokyn a správný soubor instrukcí zahájí činnost, abychom provedli správný pohyb. Mozeček monitoruje postup celé akce. Ale je to méně a méně vědomá činnost.

Jestliže jsme z dřívějšího trénování či hraní zvyklí na nesprávně, nevhodně prováděný pohyb ze souboru úderů pro úder je nutné přeprogramování a soustředění, zatímco mozková kůra je instruována o této nové situaci.

Pokročilá koordinace zahrnuje koordinaci pohybu očí se zrakovým příjmovým centrem mozku a pak s pohybem zbytku těla. Tvoří základ pro učení složitým pohybům (tím úder, údery bezpochyby jsou). Mozek od narození je u lidí ve schopnosti koordinovat složité pohyby různě vybavený (míra vybudování programů k provádění těchto složitých pohybů).

Pohybový rytmus

Je správným rozložením úsilí v čase. Potřebujeme jej identifikovat pro správnost, kdy máme pohyby pro úder provést (začít provádět). Trenér při nácviku spinu často pomáhá hráči pokynem teď, kdy má trénující hráč začít prvním pohybem v celé jejich posloupnosti pro provedení celého úderu či trenér volí jiný okamžik pro hráče a jeho správné provedení úderu (posloupnosti pohybů) vhodný, potřebný, rozhodující (okamžik úderu pálkou…).

POHYBLIVOST

Je to dostatečný rozsah pohybů v kloubech. Na jeho rozvoji pracujeme cvičeními postavenými buď na aktivním pohybu člověka jeho vlastními silami nebo pasivním pohybem, kdy krajních poloh dosahujeme pomocí partnera (cvičitele). Dynamika povedení je buď švihem nebo dosažením strečinkem, kompenzačním cvičením.

Pohyblivost na vysoké úrovni i tu základní nesportovní, práci stovky svalů řídí mozek. Má detailní systém kontroly a řízení, víc než srovnatelné s prací počítače.

Už dítě se rodí s reflexem sundat ruku z horkého topení. Na tyto základní reflexi navazujeme vývojem na pohyby řízené mozkem. Při každém pohybu jednotlivého úderu jsou některé svaly stažené, jiné uvolněné a většina nezúčastněných se přímo pohybu udržuje svoji kontrakci (stažení) ke stabilizaci zbytku těla. Koordinace je tedy řídící práce mozku, synchronizace všech individuálních svalových kontrakcí, aby zajistil hladkou posloupnost pohybu, pohybů, úderu.

 

8.2. INTELIGENCE, PAMĚŤ

8.2.1. INTELIGENCE

Je způsob a zdatnost jak zacházet se získaným (vnímáním pamětí, myšlením) psychickým materiálem.

Rozumová schopnost, globální, cílevědomě postupovat, rozumně myslet a vyrovnat se se svým okolím. Obecná a herní (hráčská) inteligence spolu zčásti korelují.

 

SEDM PRVOTNÍCH SCHOPNOSTÍ DUŠEVNÍ VÝKONNOSTI

Slovní porozumění je schopnost chápat význam slov

Slovní plynulost je schopnost rychle nalézt vhodná slova

Zacházení s čísly je schopnost provádět jednoduché početní úkony

Další jsou důležité pro stolní tenis:

Prostorová představivost je schopnost rozpoznávat prostorové útvary a v duchu s nimi zacházet

Paměť je schopnost uchovat a vybavovat dřívější podnětové útvary, především slovní

Pohotovost vnímání je schopnost rychle postřehnout podrobnosti vnímaných předmětů především zrakem

Usuzování je schopnost nacházet pravidla pro řešení složitých úloh

 

KVALITATIVNÍ SLOŽKY INTELIGENCE

Nalézt správné řešení, množství vykonané práce- vytrvalost, kontrola chyb, schopnost učit se.

Inteligenční kvocient je změřená kvalita inteligence: 140, 120-139, 110-119…

Významnost dědičnosti (vrozená inteligence) a prostředí

Sociální inteligence je schopnost moudrého jednání

Další jsou důležité pro stolní tenis:

Emoční inteligence

Tělesně-kinestetická inteligence

Motorická inteligence (manuální zručnost i ve sportech)

Zrakově prostorová inteligence je vnímání, chápání zrakových a prostorových informací

SCHOPNOSTI SENZORICKÉ

Rozlišovací činnost, vnímání času a prostoru, specifické pohyby míčku, pozornost- koncentrace a distribuce pozornosti.

 

HRÁČSKÁ INTELIGENCE

Je to schopnost nalezení nejlepší, nejpřekvapivější varianty hry, schopnost si dopředu tyto varianty rozmýšlet

Je postavena na pohybových schopnostech, umění herního vidění, kreativitě, rychlosti myšlení nacházet řešení a užití kognitivních map (pohybových vzorců) a hráčské zkušenosti

 

8.2.2. PAMĚŤ

Je schopnost přijímat, třídit, zpracovávat, ukládat a vybavovat informace. Jde o dynamickou vlastnost mozku jako celku. Nejzákladnější dělení paměti je na primární (krátkodobá, pracovní, minuty-hodiny) a sekundární (trvalá). Krátkodobá paměť se skládá z kódování, uchování a vybavování a výběr provádí prostřednictvím pozornosti.

Základem pro zapamatování je motiv, potřeba, zájem. Základním faktorem pro pamatování je postoj člověka a emocionální zabarvení informace. Člověk si dobře pamatuje to, co prožil zvlášť výrazné, co vystupovalo v souvislosti s jeho dosavadní zkušeností, to co se opakovalo.

Pamatování členíme na vštípení informací (percepce), udržení (retence) a vybavování (reprodukce). Vzájemné souvislosti informací umožní snazší udržení a znovuvybavení. Stejně tak motiv, potřeba, zájem při vštěpování a emocionální zbarvení podnětu (libé či nelibé). Pamatování úmyslné je založeno na logických souvislostech (porozumění, úsilí si pamatovat), opět je snazší znovuvybavení, stejně tak jako vícenásobným opakováním tedy mechanickým pamatováním.

Vlastnostmi paměti jsou rychlost vštípení, trvalost a stálost zapamatovaného, přesnost, pohotovost paměti (umění rychle vybrat z paměti co v daném okamžiku potřebujeme).

K největším ztrátám v zapamatování dochází v prvních hodinách po naučení. Proto je nutné včasné opakování. Proces zapomínání je tedy zpočátku rychlý, později již pozvolnější. Přechodné zapomenutí je neschopnost v daném okamžiku si v paměti vybavit uložené dílčí informace. Pohotovost paměti je umění vybírat rychle z paměti co v daném okamžiku potřebujeme. Zapomínání je překrývání starších zkušeností novými.

Paměť se zhoršuje nedostatkem spánku, nesoustředěností, nedostatkem čerstvého vzduchu, užíváním léků s anticholigerním účinkem, konzumací alkoholu.

Se stářím paměť ochabuje, týká se to zejména schopnosti vybavit si něco, co jsme věděli nebo slyšeli dříve.

Podle typu analyzátoru se dělí paměť na zrakovou (vizuální), sluchovou (auditivní, echoickou), čichovou, chuťovou, hmatovou (dotekovou), motorickou a smíšenou, orientaci v prostoru.

 

PAMĚTI POTŘEBNÉ PRO SPORT

Důležitá je paměť nervová (psychická) jejímž základem je podmíněný reflex, dočasný spoj.

Dále paměť motorická, tzv. paměť svalu, zapamatování sledů pohybů, pohybových kombinací. Způsobuje, že opakováním natrénovaných svalových pohybů se po určité době nepoužívání velice rychle v případě potřeby obnoví. Pohybová koordinace je základem sportovních výkonů.

Paměť zrakově prostorová je schopnost pamatovat si vizuální a prostorové informace. Paměť senzorická je odraz registrace objektu v systému vnímání po dobu několika setin sekundy, než se analyzátor opět uvolní pro příjem nové informace. Je závislá na nefyzikálních vlastnostech podnětu. Ikonická paměť je registrace objektu, může dosahovat přibližně 1-3 sekund. Obsahem se neliší od paměti senzorické. Paměť implicitní je nevědomá, mimovolní paměť, paměť pro dovednosti, vyjadřujeme ji svým chováním.

Paměť mimovolní je nevědomá paměť, nezávislá na vůli, bývá nabita emocionálně (naše vzpomínky na zážitky jsou obsaženy v podvědomí a ovlivňují chování).

 

8.2. SENZORY

Dynamika vnímavosti ve sportu má charakteristický průběh. Na počátku tréninku je vysoká, rozcvička má senzibilační účinky. Nástup únavy, jevy monotonie mají účinky desenzibilační. Setkáváme se s rozporuplným požadavkem na vysokou vnímavost při nácviku techniky úderu a současně psychickou odolnost vůči námahou vzniklé desenzibilační únavě.

ZRAK

Má rozhodující vedoucí úlohu ve stolním tenise. Detekuje časoprostor ve vztahu k subjektu činnosti.Velký význam periferního vidění je pro reakci, pohyb pro úder velmi rozhodující. Hráč užívá pro orientaci "vjemové konstanty" (hranu a roh stolu, síťku…) i "záchytné body" v prostoru (čáry na podlaze, ale i ohrádky). Hráč je tak fixován. Hráč zrakem vnímá pohyb v zorném poli (hrany stolu, síťka, soupeřova deska, míček a soupeř s pálkou).

U pohybů malého rozsahu, kdy mohou být oči v klidu, je informace o pohybu odvozena z průmětu pohybujícího se předmětu na sítnici oka. Při pohybech většího rozsahu, kdy oční bulvy kontrolují pohyb míčku, pohyb pálky soupeře, zároveň s pohybem naším s naším úderem, jsou do vnímání pohybu zapojovány i kinestetické informace z okohybných svalů. Při rozsáhlých pohybech, kdy se za pohybujícím míčkem, pálkou soupeře otáčí hlava (šíjové svaly), případně trup, musí zrakový analyzátor vzít do úvahu i komplexní kinestetickou informaci a celkové vyhodnocení. Význam tedy má zčásti i domácí prostředí (domácí herní prostor).

Periferní vidění je narušováno emočním napětím, je zužováno při intenzivních emocích.

SLUCH

Sluch je detektor akustických signálů. Ve stolním tenise je sluch potřebný hlavně pro náslech odpalu míčku ze soupeřovy pálky (rotace, její intenzita a dopad a odraz míčku z desky). Frekvenci odpalu pálkou a dopadu a odrazu míčku z desky se hráč bezděčně rytmicky přizpůsobuje, orientuje, ladí. Sluch tedy u stolního tenisu doplňuje zrak. Proto je umění změny rytmu hry velmi důležité (pomalý spin či rychlý, drajv…).

INTEROCEPTIVNÍ SIGNÁLY

V dynamickém stolním tenise mají velký význam. Informují hráče co se v něm a s ním děje.

Receptory vnitřního proprioceptivního čití jsou umístěny ve svalech, šlachách, kloubních pouzdrech, útrobách a jsou zdrojem informací o vnitřních změnách, ze kterých analyzátory vyvozují závěry o poloze, pohybu (ale i bolesti, tlaku, tahu, napětí). U hráče stolního tenisu má velký význam kinestézie, tj. schopnosti rozlišovat vlastní rozsah a intenzitu pohybu, včetně poloh těla.

Okohybné svaly informují o rovnováze, umožňují orientaci v prostoru.

Svalstvo trupu zajišťuje posturální reflexy. Postura má zásadní význam jako východisko pohybů a souvisí s vnímáním celkového tělesného schématu.

Útrobní propriocepce dává negativní příznaky předstartovního stavu (sucho v ústech, nutkání jít na záchod).

Nocicepce dává signály o svalové námaze, únavě, tedy předcházíme s ní možnému přetížení pohybového aparátu.

Vnímání zrychlení a zpomalení pohybů, rovnováha, rotace a polohy s tím spojené jsou výsledkem činnosti vestibulárního aparátu (předsíň, polokruhovité kanálky a hlemýžď) umístěné v kostěném labyrintu středního ucha. Neschopnost udržet rovnováhu při náročném dynamickém pohybu někdy vyplývá z nesouhlasu počitků při ukončení rotačních pohybů. Zrakové vnímání oznamuje klid a vestibulární počitky v důsledku setrvačnosti pohybu endolymf v polokruhovitých kanálcích ještě signalizuje pokračování pohybu. Výsledkem je ztráta rovnováhy, ale i "pocitu točení hlav".

 

8.3. DRUHY UČENÍ

1. IMITACE

Je nejběžnější v dětském tréninku a u dospělých začátečníků. Je to učení nápodobou. Velmi důležitým prvkem je správné předvedení úderu, kombinací, předvedení jednotlivých pohybů z kterých se úder (předúderová, úderová a poúderová část) skládá. Osvojíme-li si nesprávné kroky při generalizaci, je pozdější přeučování velmi obtížné. Navíc i po přeučení mají tyto nesprávné kroky při stresové situaci hráče tendenci vystupovat, hráč je v té chvíli zahraje.

2. ZPĚTNÁ VAZBA

Učení na základě kontroly pohybové činnosti při zvládnutí úderu, porovnání (video) s předcházejícími pohybovými kroky v počátku učení úderu či v jednotlivých fázích.

3. INSTRUKCE

Trénujícímu hráči je vyslovena informace o správném provedení úderu, kombinace, hry a hráč pak úder tvoří na základě této pohybové představy. Nejlépe je, když je vzápětí, souběžně informován o správnosti úderu, opravován, dolaďován (což je běžné u vedeného tréninku, kdy trenér individuálně pracuje s jednotlivci, obchází jednotlivé hráče ať už při vlastní hře či při nácviku úderu mimo stůl, při tzv. STP). Do instrukcí zahrnuje trenér i následné způsoby zkvalitnění hry hráče.

4. PROBLÉMOVÉ UČENÍ

Typické pro individuální sebezdokonalování. Obsahuje myšlenkovou analýzu a aktivní tvořivost hráče. Jedná se o nejvyšší stupeň, který je podložen na zvládnutí úderů kombinací a hry, zkušenost hráče. Promítá se tu i kolegiální spolupráce s trenérem (sparingem).

8.4. DYNAMIKA UČENÍ A REMINISCENCE (PŘESTÁVKA)

Nejčastější pokrok ve zvládnutí správných úderů je na počátku učení. Dále se pokrok zpomaluje a pak se přírůstek učení zpravidla zpravidelňuje. Po čase se pokrok zpomalí, může se objevit i nežádoucí stagnace (plató učení) i pokles zdokonalování.

Při stagnaci může hráč i trenér propadnout pocitu dosažení "stropu hráče". Zde je důležitá motivace, osobní práce hráče s trenérem nad dalším trénováním, řešení skutečných možností hráče.

Důležité je mít na paměti při dlouhodobém a výkonnostním trénování žáků a mládeže rozložení tohoto období mezi několik trenérů, kdy s věkem s výkonností svěřenci přecházejí mezi trenéry. Tito trenéři se specializují na určitou výkonnost či věkovou skupinu.

Významná je pestrost tréninku, vypracování dlouhodobého tréninkového plánu s jednotlivými vrcholy.

 

8.5. SENZOMOTORICKÉ (PERCEPČNÍ A MOTORICKÉ) UČENÍ

8.5.1. PSYCHICKÁ REGULACE POHYBU

Pohyb je nejen efektivně motorický akt, ale tvoří se svými řídícími kognitivními (senzorickými a myšlenkovými) složkami jednotnou senzomotorickou strukturu. Tato struktura je vývojovým předpokladem pozdější hierarchicky organizované lidské činnosti, jež je řízena složitými poznávacími procesy, motivačními faktory a vůlí.

Mezi psychické činitele (regulace) sem patří (od nejsložitějších po nejzákladnější):

1. Psychická regulace na úrovni vědomí (kvintárního odrazu), která se projevuje v abstraktním myšlení, ve volním rozhodování, v cílevědomém jednání a ve společensky podmíněné vědomé motivaci a aspiraci

2. Psychická regulace na úrovni kvartálního odrazu, podmíněná lidskou řečí (regulace pohybu pomocí slovní instrukce)

3. Regulace na základě vjemu a představy (cíle, korekce pohybů na základě vnímaného předmětu, představy)

4. Předcházející 3 úrovně se vyvinuly na podkladě regulace pohybů bezprostřední smyslovou signalizací (vytváření různých podmíněných podnětů, pohybových podmíněných reakcí a podobně)

5. Regulace jež je základem automatizovaného chování

6. Nervová regulace pohybů na základě vrozených reflexů (instinktivní chování, jednotlivé pohybové reflexe)

8.5.2. STRUKTURA SPORTOVNÍHO VÝKONU

FAKTORY SOMATICKÉ

Jsou to relativně stálé, do značné míry geneticky podmíněné výchozí předpoklady (výška a hmotnost, délkové rozměry a poměry, složení těla, aktivní tělesná hmota a tuk).

FAKTORY KONDIČNÍ

Pohybové schopnosti (úroveň atomová, buněčná, orgánová, komplexní)

Kondiční schopnosti energetické, informační (CNS - Centrální nervový systém)

Silové schopnosti. Schopnost udržet nebo ubrzdit určitý odpor. Síla rychlá a výbušná

Rychlostní schopnosti. Rychlost reakční (schopnost reakční se považuje i za psychickou schopnost), acyklická, cyklická, komplexní (rychlost lokomoce)

Vytrvalostní schopnosti. Činnost prováděná požadovanou intenzitou či co nejvyšší intenzitou po požadovaný čas

Pohyblivost. Schopnost vykonávat pohyby v kloubech ve velkém rozsahu. Pohyblivost je určena druhem a tvarem kloubu, pružností tkání, reflexní aktivitou svalů, únavou, psychickým stavem, rozcvičením, denní dobou, vnější teplotou

Koordinační schopnosti. Řízení a regulace pohybu. Rytmus, rovnováha, odhad vzdálenosti, pohyb v prostoru. Primární funkce CNS. Spojování pohybů. Vnitřní technika

Schopnost akcelerace

Energetické zabezpečení

FAKTORY TECHNIKY

Specifické pohybové dovednosti.

FAKTORY TAKTIKY

Tvořivé jednání sportovce.

FAKTORY PSYCHICKÉ

Kognitivní, emoční a motivační procesy.

 

8.5.3. GENERALIZOVANÝ (MOTORICKÝ) PROGRAM (POHYBOVÉ VZORCE)

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Citace hráče: Připomínky přijímám rozhodně dobře. Abych se zlepšoval, potřebuji to znát. Předělávání úderů je pro mě ale velice obtížné, než se na 1. pohled zdá. Hrál jsem dříve cca 3,5 roku tenis a proto nemám nějaký ten svůj styl a snažím se to předělávat už rok. Vidím, jak pomalu, ale jistě si opravuji své chyby a zbytečné nadbytečnosti ve stolním tenise. Přemýšlím o tom minimálně. Mimo stolní tenis se na toto nesoustředím a nezkoumám to.

Musím předělávat své chyby, abych se zlepšoval a měl jistotu v úderech. Určitě. Nějaká věc vypadá jako maličkost, ale doopravdy je to ve hře velmi důležité, jsem si toho na maximum vědom.

Také si někdy připadám, že hraji úžasně a nelze u toho nic zlepšovat, avšak mýlka byla hluboká no. Radám od trenéra rozumím. A když mi řekne - hezké, dobré, pěkné... Ale třeba za nějaký čas zapomenu, jak to mám hrát a to mne občas trápí. Nepředstavuji si to, abych byl upřímný.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Motorický program je množina svalových příkazů, které jsou strukturované před započetím pohybové sekvence- úderu a dovoluje, aby jednotlivé pohyby v úderu byly prováděny bez periferní zpětné vazby. Motorizované programy jsou centrální uloženou abstraktní strukturou pro určitou třídu pohybů, která se parametrizuje až těsně před vykonáváním prvního z řady pohybů v úderu podle daných podmínek.

U koordinačně složitých pohybů, většiny úderů ve stolním tenise je pohybový program schopen kontrolovat nejprve pouze krátkou řadu pohybů, nejzákladnější provedení úderu (tedy například základ forhendového spinu). Tréninkem se program stává propracovanější a způsobilejší kontrolovat stále delší soubory pohybů, celý úder (například nyní úplný přesný forhendový spin křížem, později hraný i po lajně, dále pak krátkého či na zadní lajnu, po prasátku).

Úder je ukládán do dlouhodobé paměti a připraven k použití i v modifikacích vyhovujících proměnlivým okolnostem hry (tedy úderu od soupeře). Pohybový program je určující činitel, které svaly se mají kontrahovat, v jakém pořadí má být jejich činnost načasovaná. Vývojem je pohybový program schopen kontrolovat i poměrně náročné kombinace úderů. To má za následek uvolnění pozornostních procesů pro řešení herních situací nebo jen pro taktiku hry. Z hlediska velkého množství možností je vlastně každý pohyb i v tréninku nový, natož pak při zápase.

Potřebujeme tedy na každou herní situaci nový, jiný pohybový program?

Úder není nikdy úplně stejný jako předcházející ani absolutně nový. Koordinačně úder probíhá podle vzorce uloženého v generalizovaném pohybovém programu. Pohyb musí být v jednotlivých fázích průběhu realizace pohybového programu mírně upravován. Umožňuje to jeho přizpůsobení úderu soupeře, přizpůsobení nutnosti specifickému zahrání úderu (namotaný či ostrý spin, zahraný na přední či zadní hranu, zahraný na střed, na hrany, úder zahraný hned po úderu, horizontu odskočení či až při padání míčku dolů…). Jestliže hráč zvládá základní proúderový pohyb paží, dovede provést údery i částečně jinak.

Pohybové programy jsou generalizované, aby mohly zajišťovat určitou třídu pohybů v úderu, úderů. Jsou doplňovány parametry, které definují způsob, kterým je vzorec vykonán (rychlost zahrání úderu pálkou, konečná poloha těla po rotaci a rychlost rotace tedy rozsah pohybu, variace práce hrací ruky v lokti, předloktí, zápěstí).

Různé pohybové modulace představují poměrně povrchní rysy pohybu. Na základě smyslových informací, vypovídajících o parametrech herní situace a které jsou procesuálně zpracované ve stadiu identifikace podnětu, je zvolen ve stadiu volby odpovědi generalizovaný pohybový program. Tento generalizovaný pohybový program je pak vyhledán v dlouhodobém paměťovém skladu. Tato rozhodnutí jsou k dispozici těsně před úderem. Ve velmi rychlém stolním tenise není čas, aby systém procesuálně zpracoval zpětnou vazbu o chybách a opravil je. Pohyb je plánován předem (jak precedenčně důležité je natrénování technicky správných úderů a volba herních kombinací….) a vykonán s minimálním využitím senzorických informací, užitím spíše reflexních procesů (jak významné jsou potom koncentrace hráče a jeho okamžitý psychický stav).

Interní pohybové prezentace regulují pohyb a hrají důležitou roli v přístupech jako jsou motorické programy a motorická schémata. Slouží pro kvalitu (invarianty) pohybu, schopnost provést pohyb bez senzomotorické aference, schopnost učit se mentálním tréninkem.

.Zabýváme se jimi proto, abychom na základě jejich znalostí mohli modifikovat pohybovou techniku sledovaného hráče. Interně reprezentované struktury regulují pohyb, pohybovou kontrolu hráče nad sebou a hrají důležitou roli v přístupech jako jsou motorické programy a motorická schémata. Jsou rozpoznatelné jen zkušeným trenérem z motorického a jazykového chování hráče. Interní pohybové prezentace mohou vyjadřovat kromě pohybových programů a tělesné aktivity i kognice a emoce spojené s pohybem.

Na počátku osvojování si určitého pohybu jsou preskritivní znalosti (představy o pohybu) velmi slabé (začátečník nemá žádné zkušenosti), což je problém pro motorické učení. Jsou velmi důležité pro vývoj interpretativní pohybové znalosti. Toto vnímání pohybu se vyvíjí v průběhu osvojování.

Pro stolní tenis rozlišujeme čtyři části preskriptivních pohybových znalostí: proprioreceptivní znalosti, akustické znalosti, vizuálně- prostorové znalosti a jazykově-symbolické znalosti.

Interpretativní pohybové znalosti se generují vnímáním vlastního a cizího pohybu. Vznikají během realizace pohybu (subjektivní vnímání, sebeprezentace, vztah s okolím).

8.5.4. FÁZE SENZOMOTORICKÉHO UČENÍ

1. GENERALIZACE

Je to seznámení s pohybem (pohyby v úderu) "pronesení prvkem" a nácvik jednotlivých základních správných pohybů z nichž je složen úder (předúderová, úderová a poúderová část), které má začínající hráč teprve zvládnout.

Preferenční je zde zapojení senzorických složek. Záleží na vytvoření představy o pohybu o úderu. Důležité je instruování, předvedení pohybu (včetně videozáznamů a fotografií) a zapojení motivace, vzbuzení zájmu, pozornosti a soustředění hráče. Významná je složka kinestetická (pasivní polohování hráče do správné pozice) a klíčové pohybové principy. Při seznamování nejsou v CNS (centrálním nervovém systému) vytvořeny spoje a systémy, proto je seznamování provázeno množství souhybů a nadměrným svalovým napětím. Dochází k prvním ne vždy úspěšným pokusům.

 

Při nácviku úderů je důležitá postupnost kroků- částí z nichž je složený celý úder: základní postavení, práce nohou, práce boků a trupu, práce ramene, práce lokte a ruky, práce hlavy, oční kontakt. A zpátky vracení se do základního postavení. Nutné je provázání jednotlivých kroků do celku do celého úderu. Opět užíváme kinestetické nastavování do správných pozic. V kombinaci pak navazování (provázání) úderu na úder. Maximální snahou je zamezit provádění nesprávných kroků z nichž je úder sestaven (později se nesprávné kroky či jejich části velmi špatně odstraňují a nesprávnost kroku ovlivní správnost celého úderu).

Dále je důležité eliminovat neúčelné pohyby, které se při krocích navíc objevují.

Výsledkem generalizace je vytvoření sportovcovy hrubé iradiace (představy) a později představy prezentované sportovní dovednosti (úderu složeného z jednotlivých pohybů).

2. DIFERENCIACE

Je částí, která má za účel zpřesnit správnost provedení úderu ("čištění").

Při generalizaci a diferenciaci dochází k procesu postupné koncentrace vzruchů v příslušných oblastech mozkové kůry, zpřesňování pohybu.

Trenér pečlivě sleduje činnost sportovce, kvalitu provedení. Při chybě, chybách hned přerušuje činnost, analyzuje se sportovcem chyby, opravuje je a také chválí správné provedení. Očekává se postupné zdokonalování činnosti, úderu, často ještě s chybami.

Významné je tu zpětná vazba (zpětnovazební učení- feedback), kdy se hráč propracovává ke klíčovým momentům pohybu, pohybů v úderu, úderům, zvládá techniku jejich provedení (diferenciaci). Rozvoj feedbacku, až do schopnosti okamžitě reagovat korekcemi na vlastní chyby, je precedenčně důležitý v hráčově vývoji. Součástí zpětné vazby je sportovcova tendence správné provedení úderu zdokonalovat (koncentrace).

Diferenciace končí základním zvládnutím správného provedení jednotlivých úderů a jednoduchých kombinací, kdy se údery propojují, hrubá koordinace provedených úderů, kombinací.

Během praktického opakování pro zvládnutí správného provedení pohybů v úderu, úderů, pohybové činnosti dochází v CNS k proměnám, k trvalým změnám ve způsobilosti výkonu. V každé fázi herního tréninku pracuje hráč na rozvoji vzorců vnímání, tj. zvýšeném užívání automatických procesů, při analýze smyslově herních informací. Jedná se o percepční (senzorické) učení.

3. AUTOMATIZACE (STANDARTIZACE)

Je zpevňováním a retencí. Zpevňování je další a další opakování úderů při tréninku, provázání úderů do kombinací, do hry. Důležitý je zde opět prvek okamžité odměny, pochvaly, zpětnovazební posílení hráče. Tlumíme nesprávné reakce. Odměna má ve zpětnovazebním smyslu větší účinek než trest (adekvátní trest je také velmi účinný, záleží na temperamentu hráče). Při automatizaci je nutné dbát na bezchybné provedení pohybu, pohybů, úderů. Zvládnutí plastičnosti. Patří sem i jistá hráčova variabilita provádění úderů, kombinací, hry.

Retence je proces uchování naučené dovednosti za účelem pozdějšího znovuvybavení, zvláště při samotných zápasech ve stresové situaci. Trenér postupně obměňuje podmínky provádění úderů (kombinace, kombinací). Podstatou je opět mnohonásobné opakování poznaných a naučených úderů k téměř bezchybnosti (automatizaci). Při automatizaci pracujeme s oživováním motivace hráče, začleňujeme pestrost do tréninku, specializaci, individuální trénink (respektování individuálních odlišností jednotlivých hráčů). Snahou je i vyhnout se stereotypičnosti a psychické únavě spojené se ztrátou koncentrace a nasazení.

V této fázi dále zkvalitňujeme provedení motorické dovednosti v úderech, kombinacích v rámci osvojených a uložených v dlouhodobé motorické paměti (stabilizace, vzorce vnímání v CNS, pohybové programy, senzorické učení). Výsledkem má být přesnost a správnost provedení, dostatečně rychle, uvolněně (plastičnost), ve správném rytmu (timing= správné časové řazení dílčích pohybů úderu, kombinace úderů), jemná koordinace pohybů hráče.

V závěrečné fázi dochází již k integraci, zahrnutí motorických dovedností do dlouhodobé motorické paměti (vzorce, pohybová vybavenost), senzorické učení, připravených kdykoli k variabilnímu praktickému použití v zápasech, utkáních.

Vlivem praxe se pole vnímání hráče stává přehlednějším oproti prvním dvěma fázím a počátku automatizace. Zkušený hráč se naučil, aby jeho senzorický aparát vnímal jen důležité konfigurace podnětů. Pro začínajícího hráče je při utkání složité vnímat činnost soupeře a přitom vyhodnocovat dráhu letu míčku, rychlost letu, rotaci míčku, odskok. Proto jsou tolik důležité v tréninku hráče kombinace, postupně od základních po zápasové, specifické, kdy je hráč neustále nucen pracovat v podnětově relevantním (zápasu podobném) prostředí.

Na trvalou změnu v oblasti herní senzoriky a herní motoriky plynule navazuje trvalá změna ve způsobilosti správně volit způsob a programovat pohybovou odpověď (řešit herní situace).

Znaky nacvičené dovednosti:

1. Kvalita výsledků senzomotorické činnosti (absence chyb, správnost provedení úderů a kombinací).

2. Rychlost jejího provedení (včasnost, hbitost).

3. Ekonomičnost provedení (nízký energetický výdej, nízké volní úsilí).

4. Způsob provedení (styl, osobní styl).

4. KREATIVITA

Je nejvyšší fází motorického učení. Hlavním znakem je plastičnost provádění ve smyslu tvořivého přizpůsobení. Sportovec provádí analýzu svých schopností, naučených dovedností. Snaží se o originální využití dovedností. Základem je vynikající koordinace pohybů. Na ní navazují tvořivé asociace. Vhled do herních variací a zapojení modifikace provádění. Jednoduchým příkladem je přehmatávání držení pálky při servisu.

8.5.5. KREATIVITA

Kreativita je zvláštní komplex schopností. Kreativita nekoreluje s přirozenou (školní, základní) inteligencí.

Kreativita je činnost vytváření něčeho nového.

Originalita je vyváření nových kombinací novým způsobem. Flexibilita je smysluplné užívání neobvyklým způsobem. Senzitivita vidí nové problémy tam, kde zdánlivě nejsou. Proměnnost je odchylování od navyklých schémat myšlení.

Kreativita osvojuje dovednosti a návyky. Obsahuje i riziko, pokusnictví, promyšlené experimentování.

Fáze kreativního (produktivního) myšlení, jednání:

. preparace: podnět podnítí myšlenkovou činnost

. inkubace: rozvoj mezi vytvořením hypotézy a vyřešením problému.

. iluminace: moment nalezení řešení

. verifikace (prověření): dané řešení prověřujeme co do upotřebitelnosti

Předpoklady kreativního tvořivého myšlení jsou základní znalosti pro navazování, vlastní aktivita (iniciativa)- následná samostatnost a silná motivace (schopnost snášet nejistotu), pružnost ve způsobech poznávání, názornost-metodika, podněcování a nonkonformismus.

 

8.5.6. ČINITELÉ MOTORICKÉHO UČENÍ

Průběh a kvalitu procesu sportovního učení ovlivňují zejména:

a) náročnost (jednoduchost) osvojovaných činností (integrace a transfer- více učiva horší transfer, kladný a záporný transfer)

b) cílové představy hráče (ztotožnění s cílem a jeho pochopení)

c) osobnost sportovce se všemi jeho dispozicemi:

vlohami

schopnostmi (předpoklad efektivity učení, pohybové, intelektové sociální)

motivací ((potřeby (biologický a sociogenní základ), vnější prostředí (incentivy- popudy a pobídky))

d) stimulace (emoce, vůle, aspirace, aktivace, zájem)

e) zpevňování (udržení pravděpodobností žádoucího chování, motivační, expoziční, fixační metody)

f) retence (proaktivní, asociativní, afektivní útlum)

g) sociální klima (povaha interpersonálních vztahů sportovec, trenér, kouč, tým)

h) úroveň prostředí v němž sportovní učení probíhá (herna, čistota, vybavení kvalitními stoly, podlaha, osvětlení, robot, dostatek míčků)

i) osobnost trenéra (odbornost, didaktická způsobilost, vytváření klima)

j) aktuální psychický stav

8.5.7. IDEOMOTORICKÝ TRÉNINK

Je tréninkem psychomotorických schémat v představách (fantaziích, imaginací), které jsou přenášeny do provádění konkrétních pohybů při úderů, do úderů a kombinací.

Slouží k nácviku nových úderů, kombinací nebo ke korelaci stávajících úderů.

Předpokladem je vytvoření kvalitní přesné představy, která ovlivňuje senzomotorickou aferenci a tím dosahuje změny v pohybovém vzorci (generalizovaný program).

Kinestetické buňky v CNS (centrálním nervovém systému) mohou být drážděny nejen periferně (aktivním pohybem) ale i centrálně (představou pohybu).

Ideomotorický trénink je spjat s pohybovým tréninkem.

 

8.6. MYŠLENÍ, VNÍMÁNÍ, POZORNOST, PŘEDSTAVY, FANTAZIE

8.6.1. MYŠLENÍ

Uzavírá skupinu poznávacích (kognitivních) procesů (vnímání, paměť, myšlení). Tedy závisí na vnímání a paměti. Je to zprostředkovaný, zobecňující abstraktní způsob poznávání věcí a jevů, vede k odlišení jejich podstatných rysů a vzájemných závislostí.

Základem myšlení je analyticko-syntetická činnost šedé kůry mozkové (Analýza je myšlenkové rozčlenění celku na části. Syntéza-integrace je myšlenková opětovná skladba do nových celků a jejich zapojování). Analýza a syntéza se vzájemně prolínají a podmiňují. Dále při myšlení jako myšlenkové procesy a operace užíváme srovnávání, abstrakci, zobecňování, indukci, dedukci a analogii. Těmito procesy operacemi dojdeme k úsudku, který může být správný, nesprávný či nepřesný.

Formy myšlení probíhají na úrovni tvoření pojmů, soudů a úsudků. Pojem obsahuje vyjádření obecných a podstatných znaků nějakého předmětu (stůl na stolní tenis má desky s nohami). Soud vyjadřuje vztahy mezi pojmy, obvykle něco tvrdí či popírá, může obsahovat i pravděpodobnost, podmíněnost (stůl nemá desky přesně vodorovné). Úsudek je vyjádřením vztahu mezi dvěma či více soudy (křivé desky budou odrážet míček jinak než u stolu s rovnými deskami).

Pro řešení problému užíváme pokus-omyl, postřeh a vhled, postupnou analýzu (na těch křivých deskách stolu musím soupeřův spin bloknout jinak, abych zase nezkazil, zahrát míček, musím dřív, hm, zase jsem to zkazil, jo teď, když jsem pálku sklopil "takhle", už jsem mu to vrátil= užití myšlení při hře).

Myšlení umožňuje předvídat chod událostí i výsledky vlastní činnosti.

Druhy myšlení jsou konkrétní-názorové-pro praktickou činnost, abstraktní-pojmové-pro teoretickou činnost a další.

Formy myšlení jsou pojem, soud a úsudek.

Vlastnosti myšlení jsou kritičnost, pružnost, šíře, rychlost, schopnost dobře se rozhodovat.

MYŠLENÍ PŘI STOLNÍM TENISE

Hráč, který poznává údery při fázi učení generalizaci, začíná se údery učit, potřebuje názorové myšlení a obrazové myšlení (sledování správně zahraného úderu trenérem), vyslechnutí informací jak se úder hraje, pak vlastní zkoušení.

Názorové myšlení je založeno na senzomotorické inteligenci, kdy základem jsou činnosti v představách ovlivňované právě probíhající činností. Názorové obrazové myšlení je uskutečňované na základě názorných smyslových obrazců, charakteristické jednotou představy a pojmu.

Hráč, který při učení úderu po generalizaci pokračuje diferenciací a automatizací ke zdokonalení myšlení užívá vlastnosti myšlení, které zaručují jeho vyšší či vysokou úroveň.

Kritičnost myšlení znamená pečlivě zvážit obsah pojmů se kterými budeme operovat. Kriticky posoudit zda zvolený způsob řešení je nejvhodnější a umožní objektivní úsudek.

Pružnost myšlení se projevuje snahou opustit při řešení úlohy neúčinnou realizaci a hledat nový způsob, zvláště při změně podmínek a nové situaci.

Šíře myšlení předpokládá na základě dostatečných informací vidět četnější možnosti řešení a případně i důsledky, které z nich vyplývají. Rychlost myšlení závisí na zdatnosti vybrat pohotově ze zásoby paměti údaje zajišťující logické a správné myšlení. Dalším předpokladem je schopnost v co nejkratší době se rozhodnout, jak zajistit a splnit tři předcházející vlastnosti myšlení.

Kreativní hráč užívá myšlení tvořivé (tvůrčí), myšlenkovým úsilím objevuje nové vztahy, nová řešení problému, novou metodu. Užívá i myšlení zacílené (kritické, provázané s myšlením tvořivým).

8.6.3. POZORNOST

POZOROVÁNÍ

Pozorování je systematické a záměrné vnímání. Je přesné, cílevědomé a záměrné k postižení všeho podstatného, plánovité.

Hráč čte znamení, jaký typ servisu bude jeho spoluhráč hrát, aby sám vhodně reagoval.

Závisí na předběžných znalostech o pozorovaném (servis soupeře, sledování pálky). Pak se snažíme více vidět, vnímat hlouběji a věcněji (planý pohyb pálkou, skutečný pohyb pálkou do servisu, sledování při dopadu míčku na soupeřovu desku jeho rotaci).

Často je usnadněno srovnáním s jiném pozorovaném (soupeř má tři typy forhendových servisů, liší se pohybem pálky v okamžiku úderu do míčku….). Snadněji vystihneme jeho podstatu a jeho svéráz.

Každý člověk má individuální způsob vnímání a pozorování. (fakta o pozorovaném, význam obsahu pozorovaného) popisné či vysvětlující pozorování. Nezaměňujme pozorování s pozorností. Ta pozorování usnadňuje. Pozorování je vždy vnímáním, kdežto pozornost je stupeň aktivity a jakosti psychických funkcí.

Pozornost je psychický stav soustředění a výběrového zaměření každého psychického procesu, vnímáním počínaje, prožíváním a konče činností (servis či jeho příjem).

Pozornost je schopnost při vnímání vybírat určité informace za účelem podrobnější analýzy (včetně udržení, přesunutí a rozdělení) za současného ignorování jiných informací.

Pozornost je úzce spjata se selekcí vnímání. Selektivní pozornost je proces, jehož prostřednictvím si některé podněty vybíráme k dalšímu zpracování a některé ignorujeme. U stolního tenisu jsou základním prostředkem pro zaměřování oči a uši. V případě zraku zaměřujeme pozornost očními pohyby, fixací (pohyb soupeře pro úder, pohyb soupeřovy pálky, pohyb míčku, vidíme okolí stolu v našem zorném úhlu….). Jsme schopni selektivního poslouchání s využitím vodítek směru a intenzity a typu zdroje zvuku (slyšíme intenzitu úderu ale i vznikající rotace míčku odvalem a odrazem od pálky, slyšíme dopad míčku na stůl, slyšíme povzbuzování a hlasy ostatních zúčastněných).

Při upoutání naší pozornosti zaměřujeme volní úsilí, se snahou o co nejlepší vidění. Maximální doba koncentrace pozornosti na jednoduchý podnět je 15 sec (těkavost pozornosti). Pozornost je rychle upoutána a také rychle pomíjí. V průběhu dětství a mládí se prodlužuje doba pozornosti, ale ani v dospělosti není omezená, protože by mohlo dojít k přetížení organismu.

Pozornost je dále ovlivněna individuálními zvláštnostmi, také časem a složitostí podnětové situace, významně volním úsilím, zájmem a postojem k činnosti, stupněm vědomí. I bezděčná, spíše náhodná pozornost vyžaduje určité volní úsilí.

Zaměřenost pozornosti

Kvalita pozornosti závisí na úrovni aktivace a na emocích. Pozornost je výběrová, soustředíme se vždy na jednu činnost nebo objekt, dokážeme ale pozornost přenášet z jedné činnosti nebo objektu na druhou, na druhý.

Soustředěná pozornost vyžaduje splnění několika podmínek: motivace, přestávky, střídání různých činností., vysokou aktivační úroveň, návyk soustředěného věnování se činnosti.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Citace hráče: Kouknu se i na ostatní stoly kolem mě. Jenomže stále se soustředím na můj zápas, když uvidím příchod někoho funguje metoda: jedním uchem dovnitř, druhým ven. Povzbuzování protihráče chápu, že se mám také ozvat a nic mně tomu nezabrání (ztrapnění u mě nemůže hrozit). Nesmím zůstat neaktivní, co se týče zvuků.

Když mě něco znervózní, dokonce až naštve = ojedinělý případ, tak si to se sebou vyříkám a znovu tu chybku neudělám. Při tréninku jako fajn vnímám: pobavení kolem, ať je to, co chce, dále: příchod známého, vzpomínka něco. Nepříjemně vnímám spory (nedohodnu se s někým).

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Koncentrace je vědomí soustředěné pozornosti na objekt. Rozsah koncentrace je omezen- dokážeme se soustředit na jeden objekt složený ze sedmi (max. devíti) prvků. Koncentraci ovlivňují emoce (libé nebo nelibé), míra návyku a vůle. Nejvíce však kladný či záporný zájem.

Zkušení hráči dokáží rozdělit pozornost mezi několik činností, z nichž některé provádějí již automaticky. Je důležité, aby se hráč soustředil na akce přímo související- relevantní, aby koncentraci neztrácel zaměřením pozornosti na děje irelevantní. Rušivé podněty jsou buď vnější (soupeř, příznivci) nebo vnitřní (vlastní obavy, zlost…). Záměrná pozornost slouží k realizaci dlouhodobé umnosti, je závislá na cíli a volním úsilí. Můžeme i říci, že se soustředíme nejlépe tehdy, jsou-li na nás kladeny trochu vyšší nároky než běžně.

Aktivita našeho vědomí však způsobuje, že většina psychického dění není tak natolik konstantní, aby byl stav vědomí dlouhodobě zaměřen jednosměrně. Četnost informací vnímání mnohotvárné skutečnosti zvyšuje stálost pozornosti. Při jednotvárné činnosti, jednoduché nebo málo výrazné podnětové situaci pozornost kolísá (herní kombinace při tréninku).

Stálost pozornosti je podmíněna jak věkovými, tak individuálními zvláštnostmi, ale také časem a složitostí podnětové situace a významně volním úsilím, zájmem a postojem k činnosti.

Některé složité činnosti nebo různé činnosti rychle se střídající vyžadují rozdělení, případně převádění pozornosti. Také tento znak pozornosti je možno cvičením zdokonalovat (opět herní kombinace).

Množství podnětů, které jsme schopni současně psychicky zvládnout je určeno rozsahem pozornosti. Aby bylo co největší, je třeba hned při prvních informacích postihnout jejich vztahy a uspořádat je v určitý logický celek.

Vlastnosti pozornosti

Selektivita je výběrovost vybírat si důležité podněty a jiné ignorovat. Koncentrace je soustředěnost, vědomé zaměření na omezený počet psychických obsahů po určitou dobu, je doprovázena psychickým napětím. Oscilace je stálost, stabilita. Je to schopnost udržet zaměření pozornosti, schopnost přesunout ohnisko pozornosti, extenzita (rozpětí, rozsah). Distribuce, rozdělování je schopnost rozdělit pozornost.

Problémy s pozorností

Vznikají je-li pozornost věnována minulým událostem (předcházejícímu míčku, který je znovupřehráván při příjmu servisu), budoucím událostem (při příjmu servisu přemýšlím jaký servis užiji já). Problém s pozorností je i věnujeme-li se příliš mnoha klíčům. Problém s pozorností vzniká při přeanalyzování techniky pohybů. Tréma, zmatkování (choking) jsou dalšími, které snižují pozornost.

8.6.2. VNÍMÁNÍ

Čivost je schopnost nervových buněk, nervového vlákna a mozkové kůry reagovat na podnět a zpracovávat jej do informace. Je to reflexní proces. Rozlišujeme dolní a honí mez- absolutní prahy čivosti. Podnět musí být tak silný, aby nerušil čivost systému.

Podněty, které jsou dostatečně skutečné se nazývají počitkem. Vjemy jsou podněty, které zaručují plnou skutečnou informaci. Rozlišení je dáno vyspělostí a zkušeností jedince.

Nejjednoduššími informacemi jsou tělesné počitky (teplo, dotyk).

Receptory pro sport jsou somatické exteroreceptory (oči, uši,…), kdy např. nervové buňky v uchu nás informují o poloze těla vůči gravitaci. Proprioreceptory pro kinestetické počitky (svaly, šlachy, klouby), nás informují o poloze trupu, pohybu údů.

Adaptace je přizpůsobení receptoru na dané podněty.

Vnímání zachycuje to, co na nás v daný okamžik působí. Informuje o vnějším světě. Zrakově prostorová dovednost je schopnost správně vnímat, chápat a vykládat zrakové a prostorové informace. Umožňuje základní orientaci v prostředí respektive v aktuální situaci. Výsledky vnímání jsou počitky a vjemy.

Počitek je nejjednodušším elementem našeho vnímání (stůl má modrou barvu). Výsledkem většího množství počitků je vjem. Je to skutečnost, která zaručuje plnou informaci se všemi detaily. Jsou nezávislé na vůli.

Představy jsou obrazné a vztahují se k vnitřnímu subjektivnímu prostoru mysli. Paměťové představy jsou rekonstrukce minulých vjemů a zkušeností. Větší tendenci vybavovat se mají vjemy a zážitky, které do vědomí vnikly současně či ty, které spolu souvisí. Vybavují se nám vjemy a zážitky nové a čerstvé, časté a živé (citově významné).

Pozorování je systematické a záměrné vnímání. Je přesné, cílevědomé a záměrné k postižení všeho podstatného. Je plánovité. Závisí na předběžných znalostech o pozorovaném. Pak se snažíme více vidět, vnímat hlouběji a věcněji. Každý člověk má individuální způsob vnímání a pozorování. Pozorování je usnadněno pozorností.

Dimenze vnímání: faktory vizuálního rozlišování barev, faktory zvukové senzibility, faktory sluchové rozlišovací schopnosti, kinestetický faktor, faktory (statického) smyslu pro Vnímání (střeh) je dovednost vnímat, chápat a vykládat zrakové prostorové informace, rovnováhu, faktor pozornosti, faktor oceňování velikosti (míry), faktor senzitivy vůči vizuálnímu pohybu.

8.6.4. PŘEDSTAVY

Jsou obrazné a mají subjektivní charakter, vztahují se k subjektivní mysli. Mohou být neúplné, zřetelné i jasné, zčásti potlačené. Ztrácejí se, rozplývají a působí vždy nově. Závisí na vůli, mohou být libovolně vyvolávány a měněny.

V zásadě jsou trojího typu: paměťové, fantazijní a anticipační. Paměťové. Ty se nám vybavují jako vjemy a zážitky nové a čerstvé, časté a citově významné. Dále ve stolním tenise důležité jsou fantazijní představy. Při rekonstrukčních se nám vybavují předměty a jevy skutečnosti podle slovního popisu či symbolického znázornění. Tvůrčí fantazie jsou vytváření nových originálních obrazů a kombinací neúmyslně nebo záměrně. Anticipační představy směřují do budoucnosti. Pojí se s předpokládanou činností, jejím cílem a průběhem (denní snění).

Poznávací procesy jsou prožívány, motivovány, regulovány volním úsilím. Mají emocionální zbarvení a podílí se na nich zkušenost. Poznávací procesy již mají blízko k myšlení.


8.6.5. FANTAZIE (OBRAZOTVORNOST), IMAGINACE

Dílčí informace zpracované mozkem do počitků lze skládat do zcela nových obrazů. Tento tvůrčí psychický děj nazýváme fantazií (obrazotvorností). Obrazy jsou pak pro nás novým poznatkem. Fantazie se realizuje analýzou informací v mozku a skladbou nových souborů. Vysoká jakost fantazie předpokládá využít a hledat při analýze zcela nové prvky. Zážitek z pohybu vytvořený v mysli bez aktuálního pohybu obyčejně zahrnuje většinu smyslů a informace z dalších receptorů. Pracuje mysl a obrazy jsou užívané z paměti.

Při vědomé fantazii (úmyslné, syntéze) uvádíme jednotlivé elementy do nového vztahu, vytvářejí originální modely. Fantazie je základem tvořivé kreativní činnosti člověka. Úmyslná fantazie může být i neprodukující (rekonstrukční).

Někdy si doplňujeme fantazií chybějící články informací. Tím, ale může dojít k zkreslení (hráč si pro nevysvětlení úderu trenérem a dohledu při provádění postaví svůj úder…).

V bdělém stavu vědomí se mohou u člověka objevovat jako snění neúmyslné fantazijní představy. Vstupují do vědomí bez jakékoli zaměřenosti, přání a podnětu.

Užití imaginace

Vypracování základního provedení úderu (signálu se servisem, přechodu, taktiky na soupeře), následně přidáváme podrobnosti, dovednosti, sestavujeme je do celku. Necháme znovu a znovu pomalu před očima sebe provést úder, znovu a znovu pomalu a podrobně.

Účel imaginace

Detekce a náprava chyb, zlozvyků (v mysli si tréninku či utkání znovupřehrávám průběh míčků nebo jen jednotlivých úderů). Plánování taktiky hry pro určitý zápas na konkrétního soupeře. Budování sebedůvěry (vidím svoje nové účinné podání, dokáži v mysli opravovat svoje chyby).

zpracoval: Mgr. Karel Gaydoš