ČAST | ČMKV | TVREGISTR | STIS výsledky: A, L, S, B, T, M, Z, E, H, J, C, P, K, U | METODIKAROZHODČÍ | ELO ST

Nově v menu RACKETSPORT odkaz na Akční nabídku tohoto obchodu. Děkujeme Vám za návštěvu, přízeň a aktivní používání portálu TT-SPORT. Svou podportu určenou pro další rozvoj portálu můžete vyjádřit také proklikem na reklamním banneru v levém pruhu. V případě jakýchkoliv dotazů nás neváhejte kontaktovat. Tým portálu TT-SPORT.cz.

Přihlášení / odhlášení

Podpořte Portál TT-SPORT

TT-SPORT.cz opět přináší další exkluzivní pokračování metodiky a psychologie sportu - stolního tenisu, tentokrát bude řeč o emocích a psychických stavech.

 

5. EMOCE, PSYCHICKÉ STAVY

5.1. EMOCE, DYNAMIKA EMOCÍ

5.1.1. ZÁKLADNÍ EMOCE A JEJICH ODSTÍNY

Emocí je označení našich pocitů a s nimi spojených myšlenek, psychických a fyzických stavů a také řady pohnutek k určitému jednání. Uvážíme-li všechny možnosti variací (např. častá žárlivost ve sportu je variací hněvu, obsahuje smutek i strach) a kombinací jednotlivých emocí můžeme mluvit o stovkách emocí. Dokážeme odlišit řadu odstínů, než kolik jich lze vyjádřit slovy.

EMOCE (SPEKTRUM CITŮ A JEJICH MÍSENÍ)

Hněv

Jeho prožívání je spíš nepříjemné, po odeznění přichází úleva, podnětem je překážka, která se klade do cesty při dosahování cíle a blokuje tím uspokojení. Hněv může být zaměřen aktivně- spojen s agresí nebo pasivně. Odstíny: zuřivost, hrubost, nenávist, zloba, popuzenost, rozhořčení, roztrpčenost, zaujatost, podrážděnost, otrávenost, nepřátelství a v extrému až patologická nenávist a násilí.

Smutek

Podstatou prožívání je nedefinovatelný, ale výrazný cit, který je rozprostřen na celý obsah vědomí a zbarvuje ho. Může být pasivní nebo aktivní (pláč, nářek). Podnětem smutku bývá nějaká ztráta nebo obava z této ztráty. Odstíny: žal, zármutek, neradost, sklíčenost, neveselost, melancholie, sebeobviňování, osamělost, zoufalství, a v patologickém extrému až těžká deprese.

Strach

Prožívání je nepříjemné, ale existuje strach spojený s příjemným vzrušením. Opět může být aktivní- spojen s útěkem nebo pasivní. Odstíny: úzkost (nepojmenovatelná příčina), nervozita, zděšení, obavy, zlé předtuchy, ostýchavost, podezíravost, popudlivost, pochybnost, hrůza, děs, lekavost, v psychopatologii pak fobie a panika.

Radost

Je příjemná uvolňující na prožívání, výrazný cit, který krátkodobě ovlivní celé vědomí i dlouhodobě pozitivně ovlivňuje člověka. Jako aktivní či pasivní dává stav spokojenosti až rozkoš a euforii. Odstíny: štěstí, úleva, spokojenost, blaho, potěšení, pobavenost, hrdost a zadostiučinění, smyslové potěšení a rozkoš, vzrušení, nadšení, zanícení, uspokojení, euforie, extáze, rozmarnost, v extrému pak mánie.

Láska

Je velmi příjemná, pohlcující cit o co je hlubší. Je zpravidla dlouhodobým prožitkem v různé hloubce (tolerance, oddanost, zamilovanost, altruistická láska rodiče). Odstíny: přátelství, důvěra, tolerance, vřelost, laskavost, přitažlivost, oddanost, obdiv, zamilovanost, okouzlení.

 

emoce
Obrázek: Projevy emocí...

Překvapení

Je krátkodobým ovlivněním celého vědomí člověka. Zpravidla se změní na hněv, radost, odpor… Odstíny: šok, údiv, ohromení, úžas, úlek.

 

Rozhořčení, odpor

Zpravidla dlouhodoběji ovlivní cítění člověka, má různou hloubku i dobu trvání. Odstíny: pohrdání, opovržení, znechucení, přezíravost, averze, nelibost, zhnusení, ošklivení

 

Hanba

Je nepříjemná zatěžující, zpravidla spojená se smutkem či hněvem. Odstíny: vina, stud, zármutek, zklamání, výčitky, poníženost, lítost, pocit pokoření, zkroušenost, kajícnost.

 

U každé skupiny emocí existuje určité jádro, z něhož vyvěrají bližší či vzdálenější, s různou délkou trvání. Nálada a temperament jsou od emocí už vzdáleny.

5.1.2. DYNAMIKA EMOCÍ

NAŠE DVOJÍ MYŠLENI

Více si uvědomujeme naše racionální (rozumové) chápání okolního světa. Citové myšlení je impulsivní a silné. Se zvyšující se intenzitou emoce narůstá i dominance emocionálního myšlení a současně klesá vliv racionálního uvažování. Emoce se ujmou vedení. Tyto dvě myšlení spolu povětšinou harmonicky spolupracující a kombinují, abychom se v životě orientovali co nejlíp. Emoce dávají racionálnímu myšlení energii a informace, racionální uvažování třídí a někdy vetuje emoční signály. Myšlenka je provázena citem a cit myšlenkou.

 

AMYGDALA, HIPPOCAMPUS

Proces vzniku reagování na vjem - emoce začíná v amygdale (nad mozkovým kmenem v blízkosti dolní části limbického okruhu). Je centrem citů. Spolu s hippocampusem tato centra limbického systému odpovídají za podstatnou část učení a procesu zapamatování. Přeťaté nervové dráhy amygdaly s ostatními mozkovými centry vyvolají "afektivní slepotu". Amygdala dokáže převzít kontrolu nad naším jednáním.

Amygdala pečlivě nepřetržitě sleduje všechny informace přicházející ze smyslových orgánů a hledá krizové situace. Pak vysílá do všech částí mozku burcující signály, ty nás pak vedou.

Ve chvílích citových výbuchů limbické centrum převezme velení nad ostatními částmi mozku. Je to dílem okamžiku, dřívější než si šedá kůra mozková uvědomí, co se děje. "Člověk pak neví, co ho popadlo".

Zdrojem náhlé zuřivosti je také amygdala. V šedé mozkové kůře vzniká "promyšlený druh vzteku" pomsta, pohoršení. Zloba je nejhůř ovladatelná. Klíčem k rozptýlení je zpochybnit příčinu- pozitivněji přehodnotit situaci. Příčinou vzteku je nejčastěji pocit ohrožení. Náhlé uvolnění katecholaminů zabezpečí příval energie. Amygdala aktivuje kůru nadledvinek- vytváří napětí v těle. To může trvat hodiny i dny. Zloba roste ze zloby.

Citový vypínač amygdaly je umístěn na druhém konci spojení s mozkovou kůrou, v čelních lalocích. Aktivuje se, když emoci - to co vyvolává ovládáme nebo potlačujeme, abychom situaci účinněji řešili. I když se rozhodujeme pro úplně jinou reakci. Tato oblast mozkové kůry moduluje tedy vliv amygdaly a dalších center limbického systému. Za normálních okolností řídí prefrontální laloky naše citové reakce od počitku. Čelní laloky jsou sídlem plánování a směřování jednání, včetně navození určitých emocí. V neokortexu pak tyto informace registrujeme, analyzujeme, chápeme. Tento mechanismus umožňuje rozlišení emočních reakcí. Při vzniku emoce prefrontální laloky okamžitě posoudí přenosnost, nebezpečnost, vyberou nejlepší reakci. Reakce neokortexu jsou s reakcí amygdaly pomalejší. Levý čelní lalok- vypínač vetuje negativní emoce, amygdala navrhuje.

HARMONIZACE EMOCÍ A MYŠLENEK, VYHODNOCOVACÍ FILTR

Mezi city a rozumem (srdcem a hlavou) probíhají spory či naopak. "Pracovní paměť" (soustředění, pozornost, vědomé řešení) mají schopnost emoce přerušit a rozvrátit sled našich myšlenek. Signály silných emocí mohou vytvořit psychický blok a dočasně tak ochromit pracovní paměť čelního laloku.

Události, které mohou vyvolat citovou odpověď, by měly projít vědomým hodnocením (někdy to nestihneme…). Máme mít na zřeteli pravdu.

Vyhodnocení (filtr) jde rozdělit na šest složek. První tři jsou primární, zbývající sekundární. Sekundární souvisí s "naučeným optimismem":

  • 1. Relevance: Jaký vztah má nová informace k některým z mých cílů nebo hodnot?
  • 2. Shoda: Posiluje nebo oslabuje mé hodnoty či cíle?
  • 3. Obsah: Do jaké míry se týká mne samotného (což může znamenat i jak se dotýká mého blízkého, mého týmu)?
  • 4. Odpovědnost: Kdo je odpovědný. Já nebo někdo jiný?
  • 5. Zátěž: Zvládám důsledky této novinky nebo události?
  • 6. Očekávání: Bude situace lepší nebo horší?

KLÍČOVÉ VLASTNOSTI

  • 1. Znát vlastní emoce. Rozpoznat cit při jeho vzniku, sledovat a průběžně si uvědomovat svoje city.
  • 2. Zvládat svoje emoce. Nakládat s emocemi tak, aby odpovídaly situaci. Zklidnit vlastní rozčilení, setřást běžné pocity úzkosti, sklíčenosti či podrážděnosti.
  • 3. Schopnost sám sebe motivovat. Zapojit emoce do našeho snažení, umět odložit odměnu, potlačovat zbrklost.
  • 4. Vnímavost k emocím jiných lidí
  • 5. Umění mezilidských vztahů. Vcítit se do emocí druhých a přizpůsobit tomu svoje jednání.

Důležité je poznávat, znát a zvládat svoje emoce, zapojit je do našeho snažení. Dokázat sám sebe motivovat, nevzdávat se v obtížích a frustraci, ovládat pohnutky a odložit uspokojení. Ovládat svoji náladu a zabránit úzkosti a nervozitě, ovlivňovat kvalitu svého myšlení, empatie, neztrácet naději. Sebemotivovat se zapojením svých emocí do snažení do soustředění.

Významné je vnímat druhé a vcítit se do nich (interpersonální inteligence). Také být citlivý k emocím jiných (empatie, altruismus). Vcítit se do druhého a přizpůsobit se mu. Udržovat si přátele, umět řešit konflikty, analyzovat mezilidské vztahy, umět být vůdcem.

METAKOGNICE

Je sebeuvědomování svých pocitů a otevřenost vůči nim, hluboké nepovrchní. Vyžaduje aktivaci šedé kůry jazykového pojmenování. Uvědomování si nálady, myšlenky, která se k nim váže. Umíme emoci neprojevit a pokusit se jí zbavit?

Způsoby sklonu ke sledování citů:

  • sebeuvědomělí: duševně zdraví, zpravidla pozitivní;
  • sebepohlcení: v zajetí svých emocí, těkaví, bez kontroly;
  • akceptující: pozorní, ostražití, náladu neměnící, v dobré náladě či naopak depresivní (sklon ke špatné náladě).

Vášniví lidé sledují i maličkosti, jsou ostražití, zveličující, chybí jim nestrannost, jejich emoce se jim zdají daleko silnější. Lhostejní lidé v tísni zaměří pozornost jinam, svých reakcí si málo všímají, prožívání minimalizují.

Role pocitů je klíčová při usměrňování rozhodnutí. Silné city mohou způsobit zmatené myšlení, absence pocitů je sebezničující. Rozum by bez citu byl slepý. Naše pocity vyvolané limbických systémem ("somatické markéry": nepříjemné pocity v žaludku či břiše) ovlivňují naše rozhodnutí (varují zkušeností).

CITOVÝ VZTAH

Citový vztah vyvolává jen to, co souvisí s uspokojením potřeb a požadavků jednotlivce, společnosti. Obecně platí, že vše co napomáhá dosažení cíle sportovní činnosti vyvolává libé emoce a city a naopak.

Potřeby sportovce a na nich vznikající hodnoty jsou rozmanité, složité a velmi individuální. Ve stolním tenise vznikají složité emocionální zážitky, často zahrnující protikladné emoce a city (prohrávám se soupeřem, který je můj dobrý přítel; spoluhráčem při čtyřhře je člověk, kterého nemám oblíbeného).

INTENZITA A PROVÁZANOST EMOCÍ

Emoce má okamžitý vliv, bez ovlivnění rozumu. Dík emocím provádíme důležitá rozhodnutí.

Mezi vyvolávajícím vjemem a nástupem citové reakce (názorem, který máme na vjem, situaci) nemusí být prakticky žádný časový odstup. Probíhá v nás automaticky. Zřídka bývá zavádějící, chybná i zaplavující.

U našich nejsilnějších pocitů neurčíme, kdy nás zachvátí.

Intenzivní emoce pracuje naplno jen velmi krátce, řádově sekundy. Emoce ale může trvat i celý život. Pokud emoce trvají déle, mění se zpravidla v nálady. Nálady dávají našemu myšlení určité zabarvení. Trvání emoce zčásti závisí na tom, zda dovolíme kognitivní části reakce nakonec potlačit část emotivní.

Prvky nebo zlomkové vjemy, které symbolizují skutečnost nebo které vyvolávají vzpomínky na určité události mají v našem emočním učení stejnou váhu jako skutečnost sama.

Při velmi intenzivních emočních prožitcích často naše myšlení příliš kategorizuje, kdy všechno je buď bílé nebo černé. Jsme příliš vztahovační- vnímáme události kolem sebe zaujatě a jsme přesvědčeni, že všechno je zaměřeno proti nám.

Jeden cit, jedna emoce následuje druhou, jeden cit následuje druhý a nahrazuje jej.

Každému pocitu náleží jeho vlastní odlišný repertoár myšlenek, reakcí, dokonce i vzpomínek. Nejvýrazněji tomu tak je při intenzivních emocích. Emoce vznikají i z našeho přání (manipulované emoce), šťastné vzpomínky nás rozveselí (s tím hráčem jsem minule vyhrál). Racionálním myšlením opět kontrolujeme průběh reakcí (emocí).

Emočně pomalejší reakce (emoce na podkladě myšlenky) vře a dozrává v našich myšlenkách. Uvědomujeme si myšlenky, které k emoci vedou (např. obava že prohraji zápas, protože s tím hráčem jsem již podvakrát za sebou prohrál).

Emoce, stavy (formy citového prožívání) dle intenzity a trvání dělíme na city, afekty, nálady a vášně.

VNITŘNÍ A VNĚJŠÍ EMOCE

Vnitřní signální funkci emocí slouží jako prevence možných poškození organismu (např. nelibé přesycení z monotónního nácviku úderu, kombinace), spočívá v mechanismech přípravy organismu (aktivace). Emoce si uvědomujeme i jejich průběh. Zpravidla nejsme schopni si kvalitně zpracovat všechny okolnosti emociogenních situací a na úrovni poznávacích procesů regulovat své chování (proto je regulace psychických stavů ve stolním tenise tolik důležitá).

Vnější signální funkce (výrazy emocí) mají komunitativní význam (mimika, pohyb a držení těla).

MODEL PRŮBĚHU EMOCE, ZPŮSOBY ZVLÁDÁNÍ SITUACE

Model průběhu emoce popisuje události, které se v nás odehrávají v průběhu emoční situace.

  • 1. Přihodí se něco (poznámka, gesto, nepříjemnost, libost) co může mít vztah k našim cílům (ohrožuje či usnadňuje dosažení cíle).
  • 2. Událost si plně uvědomíme.
  • 3. Určíme, zda zaregistrovaná událost má nebo nemá vztah k některému z našich cílů (ohrožuje či neohrožuje nás). Hodnota cíle přímo ovlivní mohutnost emoce. Vyhodnocení je ovlivněno naším fyziologickým stavem.
  • 4. Své vyhodnocení převedeme do nějakého způsobu, s nímž se s událostí vypořádáme či vyrovnáme. Odpověď je buď kognitivní nebo emotivní či jedno převládá. Jeden druh emoce vyvolá u různých lidí různou odpověď.

Pochopíme-li, že nás nějaká situace ohrožuje nebo nám naopak prospívá, začneme je obvykle zvládat některým ze čtyř způsobů:

  • 1. Verbální. Je to odpověď levé hemisféry, například zvládnutí situace odvetnými úvahami, nicméně bez doprovodné fyziologické reakce.
  • 2. Neverbálně. Jde o odpověď pravé mozkové hemisféry, často je to zmatené jednání, unáhlené.
  • 3. Verbálně i neverbálně. Tento druh odpovědi charakterizuje jak silná kognitivní odpověď (levá hemisféra), tak intenzivní odpověď tělesná (spouštěná pravou hemisférou). Příkladem je člověk uvažující: "Mě trefí šlak".
  • 4. Ani verbálně ani neverbálně. V rámci tohoto stylu jedinec nahlíží na situaci jako na neutrální záležitost (nemá vztah o osobním cílům a hodnotám) není zapotřebí ani duševní ani tělesné zvládání.

Nenávist je selhání představivosti…

5.2. PROJEVY EMOCÍ

5.2.1. PROJEVY (SIGNÁLY MIMIKY A TĚLA), FYZIOLOGICKÉ ZMĚNY U ZÁKLADNÍCH EMOCÍ

  • 1. Elektrické potencionály kůže (kožně galvanický reflex) souvisí s pocením, jsou ukazateli úrovně aktivace, nepomáhají však rozlišit příjemné od nepříjemného.
  • 2. Krevní tlak a objem jsou ukazateli vzteku, strachu, bolesti a vzrušení.
  • 3. Činnost srdce: zrychlování srdečního tepu ve stavu vzrušení, hněvu a při strachu. Při hněvu máme vyšší průtok krve v rukou, vyplavuje se nám adrenalin do krve= uvolnění energie pro naši reakci. Při strachu se nám hromadí krev v nohách "stydne krev", zbledne obličej, vyplavují se hormony navozujících napětí a ostražitost pro naše posouzení reakce.
  • 4. Změny dýchání souvisí se stavy úzkostí a konfliktů, zděšení a úleku.
  • emoce
  • 5. Teplota kůže klesá při netrvajícím konfliktu a emocionálním stresu (studené ruce kaučů při zápase "jejich" hráče).
  • 6. Zornicový reflex: ve strachu, vzteku, bolesti a při silném vzrušení se zornice rozšiřují.
  • 7. Sekrece slin. Během strachu ale i jiných emocí vysychá ústní sliznice, což souvisí s útlumem sekrece slin.
  • 8. Pilomotorické reflexy (zduření kožních oblastí), člověku naskakuje husí kůže nejčastěji při vzrušení.
  • 9. Mrkací reflex a pohyb očí je příznakem vzrušení.
  • 10. Tremor, třes se objevuje ve stavu vzrušení, zármutku a strachu.
  • 11. Pokrčení nosu a ohrnutí spodního rtu je časté při zhnusení.

Pocit štěstí provází inhibice negativních emocí. Zklidnění přináší prožitek relaxace. Vzniká nadšení pro jakýkoli úkol.

Pocit lásky provází podráždění parasympatiku a řada fyziologických změn po těle, prožíváme navozující klid, uspokojení, podporující spolupráci.

Při smutku poklesne energie a nadšení (pro potěšení a zábavu). Zpomaluje se tělesný metabolismus.

5.2.2. SOUTĚŽNÍ ÚZKOST, TRVALEJŠÍ CYKLICKÁ ÚZKOST (STRACH)

Citace hráče: Nervozita? Tu se snažím vnutit soupeřovi. Na začátku (dalo by se říci - mé kariéry) jsem prohrávali zápasy, kde jsem tu nervozitu opravdu měl a poučil jsem se a žádné problémy s nervozitou nemám. Před zápasem si řeknu třeba: vlítnu na ně, nešetři je nebo hlavně nepinkej. Nervozitu musím odstranit během 1. setu, to je můj základ, jak si ulehčit zápas. Moc to neprožívám. Když hraji dobře, nervozitu nemohu mít a mám vystaráno. Když vedu, stále makám, věřím si a stále se povzbuzuji. Když mě hlásí na zápas, jdu do toho a hraji to, co umím a co musím. Když se rozehrávám, jsem v klidu, když se začíná - malá nervozita, když hraji - není nervozita nebo malá. Jinak hraji v pohodě a používám povzbuzení - křičení (nejčastěji " dobře", " čo", "fůaa"), čím hlasitěji, tím účinnější boj proti nervozitě, toto mi nevadí, když někdy strhávám pozornost, jež mi vůbec nevadí.

Rozdíl mezi strachem a úzkostí je v tom, že úzkost (anxiozita) vzniká při nereálném, neurčitém ohrožení hráče a strach je zaměřen na určitý konkrétní objekt. Úzkost ve stolním tenise je častá Má velmi negativní mnohdy i dlouhodobý dopad. Naopak strach je málo obvyklým (šikana v dětském oddíle stolního tenisu však může způsobit mnohé....).

Úzkost je ale i trvalý stav (rys) osobnosti, jsou vzájemně podmíněny s temperamentem a vlastnostmi (faktory II.řádu: integrace X úzkost). V dalších řádcích se zabývejme jen úzkostí.

Úzkost je velkým psychologickým problémem, protože jde o nejasnou předtuchu nebezpečí, kterou hráč není schopen přesně popsat a určit, ale velmi nelibě ji prožívá s bohatým somatickým a aktivačním doprovodem. Úzkost je vágní, bezpředmětná, nespecifická. Proto méně pochopitelná, je patologickým jevem.

PŘÍČINY, PRŮVODNÍ JEVY A NÁSLEDKY SOUTĚŽNÍ ÚZKOSTI

Příčinami soutěžní úzkosti je očekávání úspěchu a neúspěchu, vnímání vlastních a soupeřových schopností, vrozené predispozice, perfekcionismus, podmíněné odpovědi při převlékání a rozcvičování a čekání na utkání. Příčiny jsou velmi individuální.

Patří sem kognitivní složka (obavy, negativní a rušivé myšlenky, ztráta koncentrace). Dále složka somatická (zvýšení tepové frekvence tlaku krve, bolesti, třes, nucení na záchod, nausea). Složka behaviorální (výraz ve tváři, změna komunikace, neklid, zúžené vědomí, prodlužuje se čas na rozhodování- nestačíme reagovat na hru soupeře, neefektivní pohyb, stereotypie v jednání- zjednodušení hry na základní údery) a složka sebedůvěry (změna, pocity bezmocnosti).

Hráč pak není schopen řídit se vlastními pokyny, vnímat kauče mezi sety, vést své utkání. Dostává se do stavu rozkolu ve vlastních motivech (ať už to mám rychle za sebou, všichni moji nemohoucnost sledují).

Důsledkem je dále celková svalová ochablost a redukce výkonnosti (nejsme na nohách, nedosáhneme na míček do F rohu) následkem zvýšené tvorby kyseliny mléčné a interference při využití kyslíku a cukru ve svalovém metabolismu.

Jsou hráči u nichž se soutěžní úzkost projevuje startovní horečkou, rozdychtěností či naopak startovní apatií (deprese, rezignace).

HRANICE ÚZKOSTI

Se stoupající úzkostí roste celková aktivita člověka. Přesáhne-li vzestup úzkosti určitou individuální hranici, změní se stoupající aktivita v neurotickou reakci. U sportovce je manifestní (zjevná) anxiozita vyšší než u nesportovců. Problém anxiozity je aktuálnější u starších sportovců (udržení výkonnosti a pozice).

MÍRA ANXIOZITY

Je proměnlivá. Zpravidla stoupá před utkáním či turnajem (předstartovní stav). Je vyšší při poklesu formy nebo po sérii neúspěšných zápasů při frustrační formě. Rovněž může stoupat při velkých nárocích trenéra či kauče či při nesouladu aspirací hráče a týmu (tým očekává vítězství, potřebuje aby hráč vyhrál, je předpoklad negativní odezvy týmu při prohře). Vyskytuje se i při malé informovanosti hráče o okolnostech utkání, zápasu (kdy na kterém stole hráč hraje, kde je herna...).

Řada anxiozních situací

Navazující situace na sebe, jedna podmiňující druhou vyvolávají pocity napětí, ohrožení, očekávání, bezmocnosti, překvapení, neschopnosti. Můžou mít i vliv na zdraví sportovce.

Vznik úzkosti a sportovní anxiozity

Ve sportu úzkost nejčastěji vzniká sumací zbytků obav z nedosažení sportovních cílů, které jsou vždy aktuální součástí předstartovních stavů. Vede k obavě z nedosažení aspirační úrovně. Část obav se fixuje jako trvalá součást stavu sportovce a vzniká tak sportovní anxiozita.

TRVALEJŠÍ CYKLICKÁ ÚZKOST

Starosti se nám točí v hlavě, nekonečný kruh ponurého melodramatu. Důsledkem vzniklého pocitu úzkosti je fixace pozornosti na hrozbu. To donutí uvažovat, jak se nebezpečí jen a jen vyhnout. Jen konstruktivním řešením můžeme dojít k řešení. Smyslem je najít pozitivní myšlení.

Silnějším podnětem pro vznik úzkosti jsou vizuální představy než myšlenky. Pokud se soustředíme na myšlenky, naše úzkost se částečně zmírní. Snažíme se sled myšlenek nepřerušovat, abychom tak nedovolili vzniknout vizuální představy. Nutkavé přemýšlení je tak pololék na úzkost.

Úzkost velmi odebírá energii pro soustředění, snahy o dosažení.

Emoční stres dokáže nesmírně narušit myšlenkové procesy. Silně negativní emoce obracejí pozornost na nás samotné, tím narušují úsilí soustředit se na něco jiného.

Úzkost narušuje pracovní paměť, nesmírně důležitou pro duševní život (nezbytnou pro realizaci intelektových aktivit).

5.2.3. HNĚV

Citace hráče: Ano, ovlivnil mě hněv, někdy zbytečně, avšak někdy potřebně. Byl jsem ještě celkem nezkušený a byl jsem naštvaný na sebe a protihráč vyhrál bez problému proti mé bezbranné psychice, v té chvíli mi to bylo ukradené. Hrál jsem proti hráči NORMAL-forhend + SENDVIČ - bekhend. Jeho forhend mě přehrával a tak jsem spinoval do jeho sendviče, což byla chyba, mně se vrátil tak ošklivý haluz, že to strašně vždy sjelo po pálce, prostě zápas - hrůza.

Do ohrádky jsem nikdy nekopnul, vždy jsem se udržel, ale tím nenaznačuji, že to nemusí přijít, jenom si řeknu (zatím nejhůře - debil) a ten vnitřní duel začnu, nikdy že bych na sebe strhnul pozornost tím, jak exploduji, se nestalo Vždycky se zlobím jenom na sebe, na druhé nikdy, určitě bývám zklamaný a smutný, opět pouze na sebe. Ty druzí za to nemohou a dělal bych zbytečně komplikace, nadávám si slušně.

Obecně vede hněv ke zvýšení aktivity (stenický afekt). Do určité míry hněvu stoupá aktivační úroveň, připravenost hráče k míčku. Při větší intenzitě hráč ztrácí koncentraci na vlastní zápas, míček. Při velké intenzitě dle dispozic hráče (osobnosti) svůj hněv zvládne či nikoli. Při nezvládnutém hněvu hráč (osobnost) ztrácí sebeovládání, věci a jevy ztrácejí obecnou hodnotu, dochází k ničení věcí, mravních hodnot.
Agresi se více věnujme ve zvláštní kapitole. Agrese (nezvládnutý hněv) má čtyři stupně:

 

  • 1. Vnitřní hněv se na hráči nikterak navenek neprojevuje, vnějším projevem je zčervenání či naopak zblednutí, zatínání zubů, zúžené rty.
  • 2. Slovní agrese (bezcílné nadávání či klení, cílené nadávání a klení).
  • 3. Poškozování předmětů (dres, pálka, míček, deska stolu, ohrádka).
  • 4. Hráč se fyzicky obrací k ostatním osobám.

Základním cílem hněvu člověka je zbavit se podnětu, který jej omezuje, ohrožuje.

5.2.4. PŘEKVAPENÍ, SMUTEK, STUD

Citace hráče: Ne, nikdy jsem neplakal při hraní stolního tenisu jako závodně, ani při zápase, ani po zápase. Je to jenom dobrovolná hra, u mě prostě funguje zklamání a ojediněle smutek. Když jsem byl batole, tak jsem to nemohl vnímat, asi do 5 let nechápu plakání. V rodině se nestydím plakat, ale když pláču za něco, co je trapné, zbytečné a nevhodné, tak je to zbytečné. Před spoluhráčem a před dospělým spoluhráčem jsem nikdy neplakal a doufám, že nikdy nebudu. Určitě by mi to vadilo, takže bych se nejspíš styděl, ale zkoušet to nebudu.

Překvapení

Je jím například neočekávaná reakce ve hře soupeře, nečekaná změna letu míčku či jeho rotace. V motorice se překvapení obvykle projeví zpomalením projevu (nestačíme zareagovat rychlostí či volbou úderu). Tento stav trvá velmi krátce. Překvapení je východiskem, pochopení je změní na hněv či radost.

Smutek (lítost, výčitky)

Často následuje po hněvu. Vyvolává ztrátu kontroly. Při pasivním smutku je člověk skleslý, nepohyblivý, tiše hovoří často vnitřní mluvou (po prohraném zápase, zvláště neočekávaně prohraném). Při aktivním smutku se rozčilujeme, hádáme, děti často pláčí. Pasivní smutek narušuje víc psychické procesy, zejména poznávací. Aktivní smutek provází povrchní pozornost. Emoce smutku často vyvolá zkratové jednání. Smutek je spojen s interpersonálními vztahy, se zmařenými předpoklady (neúspěchem).

Stud

Hráč se po prohře stydí za svůj výkon. Utrpěla jeho prestiž. Souvisí s potřebou sebeuplatnění. Provází jej výčitky. Na rozdíl od smutku se sám před sebou nikdo nestydí. Při sexuálním studu (zvláště u dětí) se subjekt stydí, je-li nucen ukázat (či došlo k ukázání) části těla se sexem související (při převlékání, při volných kraťasech či triku, při defektu na oblečení). U dospívajících a dospělých toto více souvisí s lidskou důstojností a tolerancí. Děti se často stydí před druhými, že pláčou.

5.2.5. STRES A VYHOŘENÍ

Vyhoření je důsledek nezvládnutého dlouhodobého stresu. Do stavu vyhoření se dochází dvěma způsoby: krátkodobým intenzivním stresem nebo méně intenzivním stresem dlouhodobým. Součástí stresu je jak strach, tak úzkost.

Stresory nejsou jen záporné a nepřátelské podněty, ale i pozitivní a přátelské (očekávaný a chtěný přechod do jiného oddílu). Za obvyklých okolností se stres objevuje a pak zase mizí. Chronický stres může vyčerpat energii, vést k depresi, pocitu bezmocnosti a beznaděje, úzkosti, zmatenosti, poruchám soustředění a paměti.

Je třeba dosáhnout kontroly a to určením stresorů, dále relaxací, odvedení se od stresorů jinou aktivitou.Významné je cvičit a smát se. Pak najít nový způsob, jak svůj stres vysvětlit, aby se jeho vliv zmenšil.

V nejnižším stupni vyhoření se odcizení projevuje málo nebo i ještě vůbec. Pak přichází pocit, že trénujeme maximálně a jsme zcela vyčerpáni a nedokážeme se již vyrovnat se zátěží, nedokážeme na věci něco změnit..

Snižování účinku stresu

Serotomin, jako ostatní nervové mediátory dělá různé věci na různých místech po celém těle podle místa receptoru. Je nejméně 12 receptorů, které reagují na serotonin. Tyto receptory jsou spojeny s množstvím pozitivních účinků: od regulace tak důležitých tělesných funkcí, jako je teplota a krevní tlak, až k ovládání psychických impulzů a zabraňování úzkosti. Je mnoho přirozených způsobů, jak zvýšit tělesnou produkci serotoninu:

  • a) intenzivní cvičení (devadesát minut intenzivního cvičení může ztrojnásobit množství serotoninu v mozku
  • b) snížení kalorií pomocí diety s omezením tuků a kratšími než pětihodinovými přestávkami mezi jednotlivými jídly
  • c) dostatek světla během tmavých zimních měsíců
  • d) dostatečné množství spánku (nedostatek spánku může způsobit snížení mozkového serotoninu o 20%).

5.3. PROŽITKY ÚSPĚCHU A NEÚSPĚCHU

Pro hráče je to zprvu zvládnutí úderů, úderů a kombinací, později vítězství v zápasech, opakovaná vítězství. Tedy úspěch je hlavním bezprostředním cílem. Je hodnotou, o jejíž dosažení se snažíme. Úspěch je prostředníkem i k dosažení osobních a společenských cílů (zdraví, zdatnost, reprezentace oddílu). Sportovní úspěch podstatně ovlivňuje motivační strukturu hráče, je spojen s jeho emotivní strukturou.

Aktuální psychický stav, vznikající následkem úspěchu je pro své vlastnosti hlediska cílů sportovního tréninku prospěšný. Je charakterizován libými city (euforie, radost, řečové reakce…), vede ke zvýšení aspirační úrovně pro další trénování, zápasy, ke zvětšení síly motivace. Opakované pravidelné úspěchy v sobě skrývají nebezpečí přílišného sebevědomí, primadonství, mohou ovlivnit i cíle z hlediska psychologické přípravy hráče.

Na úspěšnou roli si hráč velmi rychle zvyká. Jeho aspirační úroveň se ustálí. Čím pravidelnější a intenzivnější jsou hráčovy aktuální psychické stavy, čím vyšší je stabilizovaná aspirační úroveň hráče, tím hlubší a intenzivnější je aktuální subjektivní konflikt hráče po případném neúspěchu, zejména opakovaném. K tomu dochází v zápasech se stejně výkonnými soupeři, v důležitých utkání.

Jestliže hráč nedosahuje výkonu, který odpovídá jeho aspirační úrovni, jsou následky složitější. Nedosažením takového výkonu je blokován postup k hráčovu cíli, vzniká frustrace. Posoutěžní hráčovy stavy, následky frustrace pak jsou buď momentální vzestup motivace k trénování nebo kompenzační reakce. Aktuální psychický stav je charakterizován převážně nelibými city konfliktního rázu (vztek, úzkost). Má za následek snížení aspirační úrovně, změny v motivaci. Působí podle míry frustrační tolerance hráče. Frustrační tolerance je velmi individuální. Ovlivňuje hráčovo chování, zpravidla malým přizpůsobováním, zaslepeným opakováním tréninku nedařících se úderů či kombinací, prvky agrese, nižší úrovní poznávacích procesů. Kompenzování frustrace se projeví výmluvami, simulací či bagatelizováním významu výkonu, ve změně postoje k trénování, v prvcích agrese. Může skončit i přerušením či ukončením činnosti.

emoce

Hráči, kteří plasticky reagují i v podmínkách frustrace, mají vyšší frustrační toleranci. Jako osobnosti bývají relativně méně vegetativně labilní s relativně menšími neurotickými tendencemi.

Menší frustrační toleranci mívají hráči, kteří byli dlouhodobě úspěšní, u nichž se tak vytvořila vysoká aspirační úroveň. Vysoká aspirační úroveň je tedy potencionálním předpokladem frustrace.

S pojmem frustrační tolerance těsně souvisí houževnatost a bojovnost, které předpokládají vynakládání volního úsilí v podmínkách frustrace. Proto se bude vyskytovat u osob s nižší frustrační tolerancí.

Rozvoj hráčovy frustrační tolerance je z hlediska odolnosti hráče žádoucí.

Lze shrnout, že úspěch a neúspěch se vyskytují ve sportovním tréninku v určité jednotě své protikladnosti.

5.4. AKTIVACE, AKTIVAČNÍ ÚROVEŇ

Emoce mají psychologickou, fyziologickou, neurologickou a biochemickou stránku.

Koncepce, která v sobě zahrnuje tyto aspekty se nazývá aktivační úroveň. Aktivační úroveň je pohotovost organismu hráče k reakci.

Aktivace je velmi dynamický jev, který vytváří souvislou kontinuitu aktivačních úrovní. Nejnižší je například spánek, nejvyšší strach.

Pro stolní tenis je charakteristická silná emocionalita daná psychickou i fyzickou zátěží a přitažlivostí.

Náročný trénink vede ke zvyšování hráčovy aktivační úrovně, kdy se mobilizují všechny síly organismu, především energetické zdroje. Vytváří se tak připravenost k trénování k zápasům.

Aktivační úroveň hráče v průběhu tréninku či zápasech je ovlivněna také jeho rozcvičením, autoregulačními uvolněními a soustředěním. Také jeho představami, volním úsilím. Nejvýrazněji regulují aktivační úroveň hráče jeho vědomé procesy.

Mechanismus aktivační úrovně pomáhá hráči k mobilizaci rezerv ve vystupňované náročnosti tréninku (2-3 fáze dne soustředění), při závěrečných zápasech utkání družstev, při vrcholných zápasech mládežnických turnajů.

Situace vyžadují přizpůsobení oběhového systému, elektrolytickou rovnováhu uvnitř organismu a dostatečnou dávku energie pro svalstvo. Nervové systémy jsou spojeny s endokrinním systémem, hlavně s hypofýzou a nadledvinkami. Následkem tohoto spojení se sympatickou inervací vyplavují z organismu katecholaminy. Adrenalin zreguluje cévní tonus a ze zvýšeného rozpadu tuků zajistí dodávku glukózy a mastných kyselin pro myokard. Pro případ, že to nestačí, připravuje se další dodávka cukru do krve a dává předpoklady k intenzivní pohybové činnosti.

Emoce dělíme na stenické a astenické (vztek- strach), rozlišujeme jejich sílu (kvantita emoce). Jejich kvalitu dělíme v zásadě na emoce libé a nelibé. Pak aktivační úroveň rozlišujeme na hraničně dělenou nízkou a vysokou a vysokou pak na pozitivní a negativní (pohotovostí k averzi, se sklonem k obavám strachu a úzkosti, vedoucí k vnitřnímu konfliktu, negativnímu ovlivnění poznávacích procesů, máloplastickém chování hráče).

ÚROVEŇ AKTIVACE

Aktivační úroveň hráče je všeobecně vysoká a značně proměnlivá. Aktivační úroveň příliš nízká nebo příliš vysoká je z hlediska sportovního výkonu nevýhodná. Zhruba platí, že optimální výkon souvisí se střední úrovní aktivace. Výkon se se stoupající aktivační úrovní zvyšuje jen do určitého okamžiku, pak už dochází ke snižování výkonu. Při vysoké aktivaci převládají totiž spíše emoce negativního typu (astenizující)- strach, úzkost, vztek, agresivita. Bývají zdrojem vnitřních konfliktů a způsobují potíže při zpracovávání informací a chování hráče.

Aktivační úroveň příliš vysokou či naopak příliš nízkou je možné záměrně ovlivňovat a regulovat.

Pro hráče je toto důležité i při několikafázových vícedenních soustředěních.

Nízký sportovní výkon (hráč nestačí již po hodině tréninku) lze vysvětlit buď jeho nízkou aktivační úrovní (např. únava, nachlazení) nebo velmi vysokou aktivační úrovní (příliš velká motivace k co nejlepšímu výkonu). Proto je velmi důležité navozování aktivační úrovně, pro každého hráče různé, zajišťující účelné jednání pro sport. Aktivační úroveň je velmi individuální, může být u hráče velmi nestabilní, kolísá při afektech velmi dolů až na hranici apatie a naopak vyletí vzhůru. Optimální aktivaci hráč vnitřně cítí jako pozitivně prožívané vnitřní napětí.

5.5. ČINITELÉ EMOTIVITY

SLED NEGATIVNÍCH CITŮ (EMOCÍ)

Anticipační tenze

Je mnoho možností selhání v turnaji, soutěži, úspěch vítěze v zápase podmiňuje neúspěch prohraného, obavy nasazených v turnaji a hráčů s vysokou procentuální úspěšností v dlouhodobých soutěžích z ev. neúspěchu, z nutnosti úspěchu (předpoklad). Tak vznikají obavy a úzkost.

Negativní prognózy

Hráč před turnajem, soutěží rozebírá svoji hru, vytváří různé varianty hypotéz. Časté anticipační teze (negativní prognózy) mohou dát vzniknout kolísání sebevědomí hráče, s marnou snahou negativní emoce překonat.

Emoční obrana a dráždivost

Hráč přemáhá eventuální negativní emoce. Vzniká velká citlivost byť i k malým negativním informacím- nervozita (rozlosování mu v pavouku přiřazuje neoblíbeného soupeře; hraje skupinu na horším stole...).

Zvýšená svalová tenze

Nervozitě- zvýšené emoční tenzi odpovídá i zvýšená svalová tenze- pohybová diskoordinace. Trhavost pohybů a křečovitost jsou hlavními projevy. Tyto "své" projevy sportovec zná, anticipuje je a to ještě urychluje jejich nástup.

Takto vzniká sled negativních citů hráče před soutěží. Opakuje se s každým turnajem, utkáním.

Naučí-li se s nimi hráč pracovat (sám to nedokáže), postupně je odstraňuje city stenickými, pozitivními, spolu s drobnými pozitivními prožitky, následnými vítězstvími, potvrzujícími zbytečnost bývalých obav či nervozity, stává se zkušenějším v ovládání a řízení svých emocí. Dostavuje se uspokojení, pozitivní prognózy do příštího utkání či turnaje. pozitivní emocionalita. To je dlouhá cesta. Objevuje se u začínajících hráčů-dětí, pokračuje přes obavy stolního tenisty ve vrcholné formě, je také velmi intenzivní u hráče v hranici zenitu a za zenitem.

OBOUSTRANNOST EMOCÍ

Radost představuje cit, který obecně vede k dalšímu intenzivnímu trénování, odvaze v zápase. Ovlivní výsledek hráčovy činnosti jako stenická emoce. Zároveň ale může vést k zvolnění morálky hráče v tréninku, následných tréninkách, období jeho sportování.

Stejně tak je tomu u vlivu úzkosti. Ve vysoké své intenzitě (kvalita emoce) záporně ovlivní sportovní výkon. Při malé intenzitě úzkosti, má-li charakter jen obavy, působí na hráče zpravidla kladně, přiměřeně zvyšuje svalový tonus, tepovou a dechovou frekvenci, připravenost.

Nelze tedy emoce podle směru aktivace jednostranně dělit. Velmi záleží na každém hráči, na jeho osobnosti.

OKAMŽITOST SITUACE (INTRAINDIVIDUÁLNÍ ODLIŠNOST V REAGOVÁNÍ)

Kvalita emoční reakce často závisí nejen na podnětu, ale i na ladění organismu. Tentýž podnět u hráče jednou zůstane celkem bez reakce, podruhé vyvolá libost a smích, jindy zlost, pak zas lítost. Situace, emoční stav hráče jsou závislé na mnoha okolnostech (v průběhu dne, ale i krátkého prožitého časového úseku), které se více či méně podílejí na emoční reakci.

Velmi výrazné je to u afektů. Pokud jsem při zápase v prvním setu dostal opakovaně "prase", stejně jako v právě odehraném prohraném zápase v posledním setu, vyvolá to větší vztek než, když je to první set prvního zápasu (podobně tomu je i při "prasetech" při zápase, když jsem přišel špatně naladěný ze školy či práce).

NÁLADA

Dlouhodoběji ovlivňuje naši činnost. Je to trvalejší dispozice k emočním projevům souhlasného typu. Hráč celkově temperamentově stabilní má zpravidla kvalitativní výkyvy emocí nižší, stabilnější aktivační úroveň. Navíc pozitivní takový hráč má dlouhodobou "dobrou" náladu. Výsledkem je vyrovnaný sportovní výkon (stabilní v zápasech i při tréninku). Opakem je neurotický hráč.

Vliv má i okamžitá nálada, kterou si hráč přináší na trénink. Problém ve škole u dítěte, neshody v práci u dospělého (okamžitý vliv prostředí). Vliv na naši náladu mají naše biorytmy a bioklimatické vlivy.

VNĚJŠÍ A VNITŘNÍ ČINITELÉ EMOTIVITY

Mezi vnitřní činitele řadíme ty, které porušují hráčovu psychickou rovnováhu uvědomělým rozporem, konfliktem mezi motivy, hraničně až porušením sebepojetí hráče.

Mezi vnější činitele vzniku emocí řadíme situační vlivy. Nedostatek možnosti adaptace, kdy hráč není schopen přiměřeně reagovat na situaci či již může pociťovat stres (krátké rozehrání v nedomácím prostředí, mající velký vliv u méně zkušených hráčů). Dále nadměrná motivace vznikající příliš vysokou zodpovědností za výkon (rozhodující zápasy utkání týmů). Vnějším činitelem je i obava, podmíněný strach z opakovaných porážek od současného soupeře. V týmu vzniká "infekce" emocí (psychologickým podkladem je proces identifikace).

5.6. PSYCHICKÉ SELHÁNÍ V PŘÍKLADECH

  • 1. Nedosažení dobrých výsledků v utkáních či turnajích i přes kvalitní trénink
  • Hráč nemá výkonnost, na soutěž do které byl nominován. Je vhodná změna koncepce tréninků ((časté řazení modelového tréninku, specifický trénink pro okamžité zvýšení výkonnosti hráče (práce na servisu a přechodu, příjmu servisu a na silných úderech hráče)), pomůže motivace týmem v utkáních. Následně navazuje dlouhodobá práce s hráčem včetně regulace odolnosti, jeho motivace, další psychologická příprava, očekávané zvýšení aspirační úrovně.

    Je možné, že i přes dobrou práci hráče (s hráčem) je navržená soutěž nad jeho možnosti (limit zisku dovedností, oční vada). Je třeba, aby hráč přešel do nižší soutěže (či místo republikových turnajů absolvoval oblastní), kde najde uplatnění a seberealizaci.



  • 2. Dlouhodobě je tréninková výkonnost vyšší než výkon v utkáních či při turnajích
  • Jsou takové typy hráčů, výborní na tréninku, výborní sparinkové, ale nevyhrávají zápasy se soupeři své úrovně (nezvládají psychickou zátěž.). Je to zčásti trvalá dispozice člověka. Je vhodné psychologicky pracovat s hráčem pro zvýšení psychické odolnosti (rovnováhy) a přípravy před a během zápasu (včetně rutinnosti postupů během setu a zápasu), okamžitě může pomoci motivace týmem při zápase, dlouhodoběji relaxační a seberegulační cvičení. 

  • 3. Pro příliš velkou zodpovědnost hráč prohraje utkání
  • Je to hráčova přemotivovanost, neunesení tíhy utkání. Při jednorázovém selhání to bývá okamžitá nepřipravenost hráče (nízká aktivační úroveň, únava, náběh nemoci, okamžitý špatný psychický stav, porušení životosprávy).

    Pokud se situace opakuje, bývá v současnosti u hráče typická, je vhodné zařadit modelový trénink (zátěž) a je potřeba dále pracovat na psychice hráče (psychická rovnováha, duševní hygiena, regulace osobnosti, relaxační programy, zlepšení koncentrace) a také promyšlení práce kauče při vedení hráče v zápase (včetně poznání a řešení příčin proher).

  • 4. Pro podcenění soupeře hráč prohrál utkání
  • Podcenění bývá četnější u hráčů v dětském věku. Pohovor trenéra s hráčem může být dostatečný. Je třeba pracovat na hráčově koncentraci a motivaci na tento typ zápasů. Je vhodné modelovým tréninkem připravit hráče na taková utkání (nepolevení a stálý výkon i při pravděpodobnosti jednoznačné převahy a zisku bodů). 

  • 5. Přetrénování či porušení životosprávy
  • Přetrénování bývá u sangviniků (trénuje přes svoji hranici, může se objevit přepětí a přetížení). Je vhodné upravit program tréninků (dlouhodobě), řešit duševní hygienu. Nedostatek spánku a ranní zaspání bez snídaně, porušení životosprávy vyvolá rozmrzelost, rychlý úbytek sil na turnaji (neodpočatý organizmus bez energie) a tím nižší (nedostatečný) výkon s množství zápasů. Porušení životosprávy se objevuje na dětských soustředěních. Přemotivovaný hráč první dny výborně trénuje, ale nerelaxuje a nedostatečně odpočívá (po obědě). Po několika dnech nemá dost energie, ztrácí výkon, soustředění a jeho vrchol hráče míjí. Velmi významný je instruktážní pohovor s hráčem před soustředěním (prevence) či pohovor při zjištění porušování životosprávy (úprava motivace, sebekontrola hráče). Jiný hráč "uličník" dostatečně trénuje, ale neodpočívá (chce si užít volných částí dne a čase po večerce na "blbnutí"). Po několika dnech mu dojdou síly a ani dodatečné vyspání mu nemusí vrátit výkon, soustředění (vrchol soustředění) jej míjí. 

  • 6. Nedostatečná sportovní příprava a vědomí této nedostatečné přípravy ovlivňuje sebedůvěru sportovce
  • Objevuje se často s přechodem hráče ze základní na střední školu. Z objektivních studijních důvodů nestačí 3x týdně trénovat pro růst výkonnosti, 2x pro udržení výkonnosti. Po dvou měsících, netrénuje-li alespoň 2x týdně začne výkonnost hráče stagnovat, pak klesá. Pokud hráč nemůže režim změnit, je dobré, zvládne-li stávající situaci (aklimatizuje se). Pak zvládajíc studium (preferovanou aktivitu) a zachováním si minimální sportovní aktivity může být v dalším čase spokojený. Návrat do původní sportovní výkonnosti v sezóně je obtížný. 

  • 7. Vývoj k anxiozitě a krizi.
  • S opakovanými prohrami má hráč vzestup negativních emocí. Ty se vracejí. Vzniká trvalá úzkost, frustrace hráče (kolotoč negativních myšlenek, vnitřní hlas vyvolává trvalou úzkost). Je trvale snížena hráčova výkonnost. Po delší, hluboké frustraci přichází anxiozita (hluboká frustrace, neodbytné nezpracovávané negativní myšlenky). Hráč prohrává utkání i s hráči, kteří nedosahují jeho původní výkonnosti. To spolu s anxiozitou vyvolá jeho krizi. Hráč může chtít i ukončit svoji sportovní činnost. Chybou je nepodchycení úzkosti na počátku a její neřešení, tedy psychologická individuální práce s hráčem.

    zpracoval: Mgr. Karel Gaydoš