ČAST | ČMKV | TVREGISTR | STIS výsledky: A, L, S, B, T, M, Z, E, H, J, C, P, K, U | METODIKAROZHODČÍ | ELO ST

Nově v menu RACKETSPORT odkaz na Akční nabídku tohoto obchodu. Děkujeme Vám za návštěvu, přízeň a aktivní používání portálu TT-SPORT. Svou podportu určenou pro další rozvoj portálu můžete vyjádřit také proklikem na reklamním banneru v levém pruhu. V případě jakýchkoliv dotazů nás neváhejte kontaktovat. Tým portálu TT-SPORT.cz.

Přihlášení / odhlášení

Podpořte Portál TT-SPORT

Kdo je online

Právě přítomno: 110 hostů a 6 členů

  • Duncan
  • Dusan779
  • kuko61
  • mivoj
  • Pavlik

29.8.2017 - Racketsport

- nová šablona obchodu

- akční nabídky na každý měsíc

- prolinkování s portálem TT-SPORT

Při zápase jedné z pražských soutěží stolního tenisu dochází k absurdní scéně. Na jedné straně stolu stojí sebevědomý 13letý floutek, na té druhé 90letý Lumír Ruzha. Za chvíli už nespokojený tatínek pohlavkuje brečícího syna, který zápas jasně prohrál... „Nikdy bych nenechal nikoho vyhrávat,“ usmívá se lišácky Ruzha, kdysi nezlomný útočník hokejové Slavie.

 

LUMÍR RUZHA – KDYŽ VÁS MÁ BŮH RÁD

*6. 1. 1927

  • S hokejem začal v rodném Benešově
  • Ve Slavii hrál od roku 1952
  • Pět let byl kapitánem Slavie
  • Později vedl tým jako trenér
  • Kouč dorostu Slavie: 3. místo v ČSR
  • 1986: poprvé na veteránském turnaji
  • 2002: mistr světa
  • 2018: plánovaný konec kariéry

Když přicházím na schůzku s Lumírem Ruzhou, postupně se objevuje široké panorama Prahy. Na hlavní město tenhle věčný slávista shlíží z Kobylis s úsměvem, jako šťastný král vlastního osudu.

Viděl toho už hodně, na domov ale nedá dopustit, i když pocítil dosah několika politických režimů. Ve Slavii bral stovku jako základní plat a po pár hodinách spánku musel do práce, která ho živila. „Nikdy by mě nenapadlo mluvit o penězích! Navíc když nešlo o peníze, byla sranda. A bez srandy já nechtěl v mančaftu být,“ říká.

Se sportem nekončí ani ve chvíli, kdy mu táhne na stovku. Usměvavý životní kouzelník eliminoval věk a dnes je trojnásobným mistrem světa a pětinásobným mistrem Evropy ve veteránském stolním tenisu.

I když byl v tomhle sportu vždycky amatér, poráží bývalé profesionály a cestuje po celém světě. Naštěstí se ale vždycky rád vrací do Prahy, a proto se můžeme sejít a vydat se na několikahodinovou exkurzi do jeho devadesáti let na planetě Zemi, o kterých se ještě více rozpovídá v nově připravované knize o hokejové Slavii.

Unikátní příběh velkého slávisty, hrdiny obyčejného lidu a „věčného amatéra a samouka“, jak sám sebe rád tituluje.

Tvrďák se slušným vychováním

Potkáváme se v bytě, kde je u stolu všechno, co symbolizuje Ruzhův život. Na talíři leží několik kusů barevných dortů – sladké miluje od doby, kdy jeho tatínek vedl za první republiky v Benešově cukrárnu. Malému Lumírovi rád koupil kopací míč nebo brusle, což předurčilo jeho životní cestu.

¨

Bývalý hokejista a sportovní všeuměl dnes řádí s touhle 70letou pálkou

Dál je tu s námi manželka a zároveň nejvěrnější fanynka Eva. „Život s takovým sportovcem je někdy řehole. Ale kdybych to nechtěla, tak s ním nebudu.“ Třetí důležitou „položkou“ je 70 let stará pingpongová pálka, se kterou Lumír Ruzha dodnes nepříjemně překvapuje mladší soupeře. „Pálku mám 70 let, auto 30, manželku 50, všechno staré,“ směje se Ruzha, zatímco jeho choť mu přes stůl naoko vyhrožuje.

Spíš než samotnou pálkou je na chvíli Ruzhovo dřevěné „prkýnko“ symbolem jeho života. Ze všech stran ohmataná dřevěná rukojeť ukazuje na velkou vytrvalost a ruskou zarputilost. Tu si přenesl už z hokeje. V dresu Slavie býval na ledě tvrďák – měřil 183 centimetrů a vážil 108 kilo – a do všeho šel po hlavě.

Nikdy ale neměl potřebu mstít se soupeřům pěstmi. Vnitřní vyrovnanost za každých okolností je pro něj základem, a tak mohl přežít i jeho posvátný sedmdesátiletý artefakt. S pálkou kupodivu nikdy nepraštil o zem – třeba když jako amatér před lety začal na veteránských šampionátech a dostával jeden výprask za druhým.

Mistrem světa v 75 letech

„Máš to zapotřebí?“ Tak přesně tuhle otázku si důchodce Ruzha, bývalý stavbyvedoucí a vysloužilý hokejový hráč i trenér nikdy nepoložil. „Ostatní jezdí na chaty nebo mají jiné koníčky, takové záliby já nemám,“ říká veterán bojující s devadesátníky z celého světa.

Z hokeje si přinesl nejenom pohyb a ostříží zrak. „Bojuju o každý míč a nikdy nikoho nenechám vyhrát. Už ve Slavii jsem spoléhal na to, že spadne strom, zhasne světlo, prostě až do konce,“ směje se. Ruzha se tak potil u pingpongového stolu, učil se, nechal si radit od lepších a ani v pozdějším věku se nebál pracovat se svým mentálním nastavením. „Hergot, ty bys přece taky mohl mít nějakou medaili. Musíš být šampion, máš na to!“ Nakonec začal porážet i bývalé profesionály a v 75 letech se konečně stal mistrem světa.

„Šestnáct let jsem tam byl jako blbec a pak jsem měl zlatou medaili,“ popisuje s dojetím vzpomínku na šampionát v Lucernu.

„Veteránské kategorie jsou už od 40 let, těm ale říkáme dorostenci.“
 

„Je to tvrdý. Jestli si někdo myslí, že je to nějaká sranda, tak to nepřichází v úvahu. To je boj jako o mistra světa, akorát jsme starý,“ upozorňuje Ruzha na to, že rivalita mezi veterány stolního tenisu si v ničem nezadá s hokejem.

Jeho sportovní příběh má skončit stylově – příští rok v Las Vegas. Ruzha by tam chtěl v roce 2018 ovládnout veteránské mistrovství světa, pálku potom věnovat českobudějovickému muzeu a vydat se na odpočinek.

Celé to ale začalo ještě za první republiky na ledě...

Druhá liga média zase tolik nezajímala. Lumrí Ruzha byl ale výjimkou...

Za Slavii i zadarmo

Devadesátiletý Ruzha bez brýlí a čoček listuje vzpomínkovým albem, bezpečně poznává všechny hokejové spoluhráče ze Slavie. Mezi fotkami jsou výstřižky starých novinových článků. Ruzha je v nich nazýván „obávaným střelcem“ s „rybníkářským původem“ nebo „šakalem na góly“.

Což přivádí řeč na zápas, ve kterém měl údajně dát za Slavii neuvěřitelných 13 branek.

„Je to pravda. Jenže oni museli narukovat s třetím gólmanem, který měl jenom jedno oko! Někomu od nás z týmu to bylo líto, tak jim udělal šest kliček a puk brankáři odevzdal. Já tu povahu neměl, tak jsem mu dával góly, ale alespoň jsem puk nezvedal,“ směje se Ruzha při vzpomínce na léta v sešívaném dresu.

1955
V tomto roce slávisté spolu s Ruzhou bojovali v baráži o nejvyšší soutěž. Nevyšlo to, na postup se muselo počkat dalších 39 let.
 

Hokejový talent v ruce si vypěstoval na rybníku v Benešově, kde jako kluk inicioval zápasy s vrstevníky. „Nejdřív se hrálo tři na tři, potom čtyři na dva a nakonec já sám proti pěti,“ vzpomíná. Ve čtrnácti už pak hrál za áčko Benešova. „Žáci nebo dorost, to mě nezajímalo!“

Jen na vojně se musel při svém hokejovém růstu věnovat ještě rugby – lásce jednoho z důstojníků. Urostlý Ruzha chodil hrát zápasy za jeho tým a za odměnu nemusel skákat padákem. Rugby ale pro něj nebyla zase taková zátěž navíc – závodně se totiž věnoval i basketbalu, fotbalu, kuželkám, volejbalu nebo plavání. Pro mladého muže v nepříznivém režimu byl sport jediným možným rozptýlením.

„Lákaly by mě i nové sporty. Kdybych tak mohl začít jezdit na skateboardu... Taky by mě zajímalo, jak bych si počínal na kolečkových bruslích.“
 

„Soudruzi po mně šli, nebyl jsem ve straně, navíc tatínek byl živnostník,“ vzpomíná. Z rodného Benešova se tak po vojně musel spakovat a už jako ostřílený hokejista přišel v roce 1952 do Slavie. V Praze bylo klidněji, ale hokejem se stejně neuživil, i když mezi spoluhráči vyčníval. „Já bral jako hráč 100 korun za měsíc, jako trenér pak 350 korun, z toho se nedalo žít. Pak mě jako trenéra vyhodili, vzali místo mě někoho z Pardubic a ten už měl pět tisíc,“ směje se Ruzha.

Křivdu necítil tehdy ani teď. V otázce peněz šel vždycky trochu proti většinové logice. „Já jsem měl Slavii rád, měl jsem slušné zaměstnání a pokud to šlo skloubit, tak mi to bylo úplně jedno,“ říká s tím, že hrál, i když mu byl klub dlužný.

I takové výsledky byly možné. Slavia se po válce jmenovala Dynamo. „Všichni ale stejně říkali, že jdou na Slavii,“ komentuje Ruzha.

Sešívaní tehdy bojovali o holou existenci a v Edenu hráli na nevyhovujícím stadionu, kde občas soupeřům při brejku zlověstně vypínali světla. Ruzha byl u toho v červenobílém dresu deset let jako hokejista, z toho pět let s kapitánským céčkem, a později i jako trenér áčka a mládeže.

Právě o málo známé kapitole červenobílé historie se Lumír Ruzha rozpovídá i v připravované knize o významných okamžicích hokejové Slavie.

Němčina z Protektorátu

Na další krok v hokejové kariéře už Ruzha nedosáhl a nikdy si například nezahrál v nejvyšší soutěži. Na špičkové úrovni se ukázaly jeho nedostatky z mládí hokejového samouka, kdy některé teplejší zimy na led ani nevyjel. Techniku měl sice brilantní, v bruslení ale zaostával.

Do toho bojoval s životem sportovního poloamatéra, který by se mohl zdát na první pohled velice krušný. Po zápasech skoro nespal a hned vyrážel brzy ráno do práce. Jenže změnu nechtěl ani na malou chvíli – kromě vnitřního klidu mu dvojí život přinesl i životní partnerku. Právě na stavbě v práci potkal manželku Evu.

„Absence peněz, to je na amatérském sportu to hezké. Ve Slavii jsme postoupili do druhé ligy a okamžitě se nahrnuli funkcionáři, kteří ukradli, co mohli, a zase to bylo jako dřív. Tak je to ale pořád. “
 

Stolní tenis se stal jeho snem, když ve čtyřiceti skončil s hokejem. Tenhle okamžik měl být jenom začátek další sportovní kariéry. „Pořád jsem přemýšlel, který sport by nějak eliminoval věk. A zjistil jsem, že jediná možnost je ping pong. Když to máte v ruce, tak je to někdy víc než pohyb.“

Sílu čerpal a dál čerpá z božských genů. „Vy máte kosti jako bejk,“ říkávali mu lékaři. „I dneska doktoři říkají, že mě ten nahoře má rád,“ culí se Ruzha, který se ve svých devadesáti letech při zápase v klidu ohne pro míček, což mezi soupeři rozhodně není samozřejmostí. Dlouhověkost doplňuje abstinencí a nekuřáctvím – nikdy si prý nedal šluka.

Hlavní je ale vnitřní klid a věčný úsměv. Ten se pak objevuje nejen na jeho tváři, když se o něj, 90letého chlapa, tahají pražské pingpongové týmy. „Protože já mám letos fantastické skóre, v letošní sezoně 30:0 na zápasy,“ usmívá se Ruzha.

Šťastně prožíval všechny životní strasti právě díky sportu. Ať už se kolem něj dělo cokoliv. Třeba když v mrazivém ránu 15. března 1939 vtrhli do Česka nacisti – pro dvanáctiletého Lumíra to znamenalo asi to, že bude mít školu v němčině. Jinak ho za takového počasí nemohlo v rodném Benešově nic odtrhnout od hokejky a puku.

„Dnes si alespoň můžu domlouvat spoluhráče do čtyřhry,“ pochvaluje si svoji výbornou němčinu.

Rozlučka v městě hříchu

Jediná životní komplikace přišla až před dvěma lety, kdy snad poprvé sportovní bůh Lumíru Ruzhovi nepřál. Z ničeho nic totiž Ruzhovi diagnostikovali rakovinu tlustého střeva. „Nemohl jsem věřit, že zrovna mě zklame zdraví...,“ říká.

Lumír Ruzha s chotí Evou

Byla to jeho první větší sportovní pauza, ale s rakovinou si rychle poradil svým typickým zarputilým stylem. Pomohl i starý známý lékař, který se o něj staral kdysi ve Slavii. „Nikdy jsem neznal porážku, prostě bojuju až do poslední chvíle.“ V devadesáti letech tak dal zákeřné chorobě na frak a dnes může zase v klidu věnovat milovanému stolnímu tenisu. Už 26 let dělá předsedu Českomoravskému klubu veteránů, ve kterém je s pomocí manželky Evy hlavním organizátorem všemožných akcí.

Ale hlavně – pořád prohání mladší soupeře u pingpongového stolu a sní o dalších sportovních úspěších. „Příští rok to zakončím na mistrovství světa v Las Vegas, tam se na ně těším. Věřím, že bych měl medaili přivézt. Zlobit bude asi jenom jeden Číňan. Na něj ale umím – budu mu to hrát do forhendu,“ plánuje se smíchem.

Tak tedy hodně štěstí ve Vegas, pane Ruzho!

Zdroj: www.hc-slavia.cz, Jakub Slunečko